Špicberky: Místo, kde je nošení zbraně nutností
Z hustých mraků letadlo vypadlo až těsně před přistáním a hned po dosednutí zpomaluje tak prudce, jak jsem to ještě nezažil. Kolem hustě sněží a vločky na betonu letiště pár vteřin leží, než roztají. V kalendáři není prosinec, ale polovina května. Vítejte v Longyearbyenu na Špicberkách, nejsevernějším místě na Zemi, kam vás doveze pravidelná letecká linka.
Hned před letištěm návštěvníky vítá cedule varující před ledními medvědy a směrovník se vzdálenostmi světových metropolí. K severnímu pólu to nyní mám mnohem blíže než do Osla. Sníh nás navíc upomíná, že tu jsme příliš brzy. Letní sezona začíná v červnu a na pěší výlety se chodí spíš až v červenci, kdy v tundře roztaje většina sněhu. Letos navíc napadlo hodně sněhu a jaro přišlo pozdě.
Na značku s ledním medvědem v červeném trojúhelníku narazím na svých místních pochodech ještě mnohokrát. Lemují všechny cesty vycházející z Longyearbyenu a místní úřady důrazně doporučují mimo jediné město na ostrovech nosit zbraň. Místní nařízení někdy nedbají a jak se můžeme o několik dní později přesvědčit u pomníčku nad městem, občas se jim to stane osudným.
REPORTÁŽ ZE ŠPICBERK - VELKÁ FOTOGALERIE ZDE
Zbrojní pas není potřeba
Shánění pušky naštěstí není nijak obtížné. Ta naše na nás čeká v jedné z místních půjčoven. Zbrojní pas není potřeba, stačí čistý trestní rejstřík, a už dostáváme karabinu Mauser, která nejspíš pamatuje německou okupaci Špicberků za druhé světové války. A k ní speciální náboje na medvědy ze zbrojovky Sellier & Bellot, dvacet kilometrů od mého domova. „Kolik jste za ni dali?“ ptá se nás později jeden z místních turistických průvodců. Když mu sdělujeme sumu necelých pět tisíc korun za čtrnáct dní, směje se.
„Svoji pušku jsem tu koupil za míň,“ vysvětluje. Jako turisté ale jinou možnost nemáme. Ještě večer se škrábeme strání k uhelnému dolu Santy Clause. Místní tvrdí, že ten pravý Santa nežije ve finském Rovaniemi, ale právě tady, mnohem dále na severu. Kde bydlel před rokem 1964, než zde skončila těžba, se raději neptám. Stavba vyjímající se ve svahu nad městem postupně podléhá zubu času, raději se proto vyhýbáme pěšině těsně pod ní.
