Aktivní otec Hodina: Synovi kalhoty prostě nekoupím!
Porozvodové spory o děti jsou téma, kde najdeme stokrát víc lidské špíny než mezi obchodníky s heroinem. Malost, zášť, závist a zloba — to vše se užívá při vyřizování sporů s bývalým partnerem přes dítě. Jeden takový spor, spor Aleše Hodiny, již nějakou dobu sledujeme. Je, myslím, informativní stran aktivistů obecně.
Otcovský aktivista Aleš Hodina je bojovník za střídavou péči, který zveřejňuje veškeré podrobnosti sporu s bývalými partnerkami na internetu a s oběma se soudí o svěření synů (s každou má jednoho) do péče. Staršího chlapce chce do střídavé péče.
Zmonitoroval jsem, jak vede na internetu kampaň proti soudkyním, jež v jeho sporu rozhodovaly ne podle jeho představ, jak zveřejňuje své připomínky k bývalým partnerkám a jak na Facebooku nazývá ženy „sviněmi“ a vykládá, že učí svého syna, aby k některým ženám neměl úctu. Pak dostal — dobře situovaný — pan Hodina staršího syna na zkoušku do péče a ihned poté, co si jej vyzvedl, na něj vyhlásil dobročinnou sbírku šatstva.
V tištěném Reflexu o tom najdete dvoustranu — ale odpovědi na mé otázky, vyjádření pana Hodiny, se do něj nevešly. Tak vyjádření přinášíme zde. Včetně několika pikantních detailů navíc. Nejprve mé otázky, které jsem panu Hodinovi poslal — oslovuji ho „doktor honoris causa“, protože se tak podepisuje v korespondenci s bývalou manželkou:
Pane doktore honoris causa, co Vás vedlo k tomu, že na Facebooku žebráte o obnošené šatstvo pro syna? Z Vašich finančnických webů vyplývá, že jste dobře situován. Proč tedy nekoupíte synovi kalhoty, když jste usiloval o jeho svěření do střídavé péče?
Na naší schůzce jste snědl večeři v ceně nejméně sto dvacet korun, jedny obnošené dětské kalhoty stojí v second handu korun šedesát. Nestydíte se za Vaše sobectví a bezohlednost k synovi?
Uvědomujete si, že žadonění o šatstvo pro Vašeho syna jej může dlouhodobě stigmatizovat a poškodit, protože se mu budou děti v dětském kolektivu vysmívat, že je tak chudý, že na něj musí otec žebrat?
Pan Hodina si nechal skoro týden na rozmyšlenou a pak odpověděl skoro fejetonem:
„Na Vaše otázky odpovídám komplexně, protože téma, kterého se pouze dotýkáte, má širší souvislosti. Nesouhlasím s tím, aby byla publikována, zneužita či vytržena z kontextu jakákoliv dílčí informace. Dávám souhlas pouze s tím, aby byla moje následující reakce publikována nezkresleně, v celku.
Je třeba vidět celkovou situaci rodiny, kdy matka, ačkoliv má vlastní bydlení nedaleko otce, se rozhodla svévolně odstěhovat do značné vzdálenosti. Tím velmi ztížila a zdražila možnost otce vůbec být s dítětem. Přes nesouhlas otce, odlišný názor dítěte i jeho opatrovníka (OSPOD) si matka také následně prosadila svou výlučnou péči. Ta pro ni znamenala více práv, ale i více povinností, například zajišťovat ze svých zdrojů a z výživného od otce potřeby dítěte. Tyto povinnosti péče ale přehazovala na otce v době, kdy se měl se synem pouze stýkat. Nejen matka, ale bohužel i celospolečenské klima (včetně návodných otázek Jiřího Doležala) se snaží vmanévrovat otce do pozice chodící peněženky: Ponechej péči matce, plať jí výživné, ale přitom hraď další potřeby dítěte, jako bys ho měl také v péči.
Celou řadu let usiluji o jediné — abychom oba rodiče pečovali o dítě a aby naše práva a povinnosti byly stejné. Teď konečně soud dospěl k závěru, že mi umožní o dítě pečovat stejně jako matce. Ovšem teprve poté, co jsem si musel zajistit další bydlení poblíž místa, kam se odstěhovala matka. Přitom ona bydlení poblíž mne již dávno má, ale po ní se jeho využívání pro usnadnění péče obou rodičů nepožaduje. Pořízení dalšího bydlení pro mne znamená další časové a finanční náklady.
Stávající oblečení syna bylo zakoupeno jak z prostředků matky, tak z otcova výživného, matka si přesto veškeré toto vybavení ponechala. Není přitom nic špatného, když v takové situaci otec pořídí oblečení, ze kterého dítě stejně brzy vyroste, od jiných lidí, kteří se ho chtějí zbavit. Dělá to tak velká část matek, včetně toho, že takové oblečení poptává na Facebooku (zde na to existují i specializované skupiny). Takže stesky pana Doležala, že je tím dítě stigmatizováno, by dopadaly spíše na děti mnoha samoživitelek. Je vidět, že jakožto bezdětný zřejmě nemá zkušenosti s pořizováním oblečení pro děti.
On ovšem nechce problému porozumět. Jeho cílem je dehonestovat otce, který se dlouhodobě domáhá něčeho zcela normálního — rovnoprávně pečovat o své dítě a to vychovávat. V tom se nenechám zviklat nikdy nikým, a už vůbec ne lidmi, jako je Doležal. Aleš Hodina“
Jasně — proč by kupoval synovi kalhoty, vždyť mu stačí obnošené, vyžebrané na Facebooku... Vcelku mne také udivilo, že pan Hodina nepoužil svůj titul doktor honoris causa. Tak jsem napsal ještě jeden mail: „Mohl byste prosím ještě upřesnit, na jaké škole a za co jste obdržel Váš čestný doktorát?“
Přestože jsem pana Hodinu opakovaně žádal o odpověď, na to, kde ten směšný titul, s nímž se nakrucuje před svou bývalou paní, získal, nedostalo se mi vysvětlení. Ale to je jen dokreslující zábavná banalita. To podstatné je někde jinde: Nejviditelnější český bojovník za práva otců a za nárok na střídavou péči o dítě je lakomý koupit svému synovi, když už mu ho konečně do té střídavé péče svěří, kalhoty v ceně poloviny večeře, kterou splivnul při našem setkání.
Proč jsou skoro všichni aktivisté ve skutečnosti lidé, kteří se v té své oblasti, již obhajují, chovají naprosto nepřijatelně? Jsou tam podobné důvody jako u jevu, že nejhlasitější homofobové bývají ve skutečnosti nevyoutovaní homosexuálové? Není prootcovský aktivismus pana Hodiny — podobným mechanismem jako u homosexuálů — jen přiznáním, že mu na jeho dětech vůbec nezáleží a jen je používá jako zbraň k vyřizování účtů s bývalou partnerkou?
Druhý díl reportáže Dítě jako zbraň si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 19. května.
