Rozhazovači a lakomci: Společenská zábavná hra „najdi miliardu“ při sestavování rozpočtu nikdy neomrzí
Končí léto a začíná sezóna závěrečných příprav a schvalování státního rozpočtu. Letos možná zajímavější než loni a předloni. Zlaté časy hospodářské konjunktury totiž zřejmě ztrácejí lesk.
Než se budeme věnovat dilematu, zda šetřit, či nikoli, věnujme nejprve pozornost českému státnímu rozpočtu jako takovému. Je v mezinárodním srovnání spíše skromný, nebo extravagantní? Do jaké míry je sociální? Bylo by možné jej výrazně vylepšit?
Pohled na čísla odhalí některé možná překvapivé souvislosti. Pokud máte pocit, že český stát je nadmíru socialistický, není to tak docela pravda. Podle statistik OECD jsme jen nepatrně pod průměrem vyspělých zemí s objemem výdajů ve výši 39 procent hrubého domácího produktu (za rok 2017). Žebříček vede Francie (56,4 procenta HDP), Finsko (54,2) a Belgie (52,1). Nejúspornější je Irsko se státními výdaji v hodnotě 26 procent HDP.
Za zmínku stojí, že v roce 1995 – ano, v době pravicové vlády – náš stát utrácel 52,9 procenta HDP. Jinak ovšem míra přerozdělování dlouhodobě stagnuje poblíž čtyřiceti procent. Politické změny ve složení českých vlád mívají na celkové státní výdaje překvapivě malý vliv. Většina výdajů je takzvaně mandatorních neboli povinných: až 80 procent.
Dokonalý průměr
Pokud jde o příjmy státního rozpočtu, za rok 2017 stát vybral na daních 34,4 procenta HDP. Je to prakticky dokonalý průměr v rámci vyspělých zemí. Celkové příjmy činily 40,5 procenta HDP, což zahrnuje příjmy z majetku (zejména dividendy z akcií ČEZ) a dotace z Evropské unie. V celkových příjmech patříme mezi nadprůměrné země, nikoli však mezi rekordmany.
Příjmy státního rozpočtu jsou dlouhodobě ještě stabilnější než výdaje. Politika zde má ještě menší vliv. Tvořivost různých vlád a ministrů financí ohledně jejich představ „ideálních“ daní zde vůbec není patrná. Různé „balíčky“, stejně jako elektronická evidence tržeb, se ukazují být zbytečnými. Dokonce ani vstup do Evropské unie neměl zásadní vliv viditelný pouhým okem. Hlavním tahounem je hospodářský cyklus: nejnižší příjmy byly zaznamenány v letech 2000 (důsledky české bankovní krize) a 2008 (důsledky evropské bankovní krize).
Celkem vzato, na velikosti příjmů a výdajů českých rozpočtů není dlouhodobě nic, co by ekonoma analyzujícího české finance v mezinárodním kontextu uhodilo do očí. Z finančního hlediska jsme nudná země – což je spíše dobře. Odráží se to i na velmi dobrém hodnocení českých státních dluhopisů, ale to je již jiná kapitola.
Neproveditelná reforma
Ohledně struktury výdajů jsou dominantní položkou sociální výdaje. Z celkové sumy 1505 miliard Kč (plán na rok 2019) jde na „sociálno“ přesně 40 procent. Nepropadejme ovšem hned rozčilení nad „nemakačenky“ žijícími z cizích peněz: přes 78 procent sociálních výdajů připadá na penze, dalších šest procent na nemocenskou. Pro většinu důchodců jde o jediný zdroj příjmů. Diskutovat lze bohužel jen o tempu valorizace, důchodovém věku, případně dalších parametrech. Penzijní reforma je v českých podmínkách neproveditelná nejen z politických, ale i z profesních důvodů: za celou dobu existence České republiky se nenašel ani jeden ministr financí, který by rozuměl finančním trhům.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
