Svět proti Kurdům: Unikátní svědectví z frontových linií v Sýrii

Je to těžká cesta. Nikdy jsme nezažily takový pocit beznaděje a tak koncentrované zoufalství jako tady, v bývalé kurdské Rožavě, napadené 9. října tureckými vojsky a jejich syrskými islamistickými spojenci. Útok umožnila dohoda mezi Tureckem a Spojenými státy americkými. Podle ní se americké jednotky stáhly z oblasti pohraničního pásma a umožnily tak Turkům volně operovat.

To znamená napadnout dvě města na hranici patřící doposud pod kurdskou správu – Tal Abjád a Sari Kani, arabsky Rás al-Ajn. Turecko se ovšem nechce spokojit jen s těmito městy a je odhodláno dobýt celé pohraniční pásmo v šířce třiceti pěti kilometrů podél hranic. Tedy pro Kurdy naprosto klíčová území, kde leží nejvíc měst a také zásoby nerostných surovin. Důvodem a ospravedlněním celé operace je proklamované nebezpečí, jež podle tureckého prezidenta Erdo­ğana představuje kurdská armáda SDF (Syrské demokratické síly), donedávný spojenec Američanů v boji proti Islámskému státu.

Nebe nad Sari Kani

Devátého října nebe nad Sari Kani připomínalo pekelný ohňostroj. Turecká letadla se na ospalou díru Sari Kani vrhla jako devítihlavá saň. Tohle město je jinak nezajímavé, nerozvinuté, poslepované z umolousaných nízkých staveb, prakticky bez infrastruktury. Cestou do Kobání jsme tu v předchozích letech nezastavily skoro ani jednou. To jsme netušily, jakou bitva o Sari Kani jednou dostane historickou roli.

„Bylo to děsivé, všude dopadaly pumy, šlehaly plameny, ozývaly se strašné rány. Co jsme komu udělali? Jsme nějací teroristé?“ ptá se se slzami v očích Rahime Ramadan. Stojí uprostřed školní třídy v městečku Tal Tamír, za ruku drží malého syna. Tal Tamír je nejbližším místem, kam se svážejí zranění ze Sari Kani. Tedy pokud dojedou živí. Turecko bombarduje nemilosrdně všechno, co se kolem obleženého města pohne.

„Nemůžeme používat ani ambulance, musíme pro zraněné jezdit maskovanými, bahnem pomazanými auty a musíme doufat, že nás neuvidí z letadel. Uvnitř Sari Kani pracují také spící buňky islamistů. Vylévají na silnici olej, aby se po něm sanitky smekly a převrátily. Tohle je peklo. Nedokážeme spočítat, kolik máme zraněných, často leží úplně všude, po chodbách, nemáme místo… Viděl jsem děti, jejichž těla byla přepůlená,“ říká Dilo Farhad, zdravotník z nemocnice v Tal Tamíru, a v jeho očích se zračí to co tu skoro každému – zoufalství.

Panika

Kolem městečka se ozývá střelba, dělostřelectvo. Jen pět kilometrů odsud se bojuje. Kurdské síly (SDF) svádějí bitvu s hordami islamistů placených Tureckem. Dříve vystupovali pod jménem TFSA (Turkish Free Syrian Army, Turecká svobodná syrská armáda), nyní se přejmenovali na Syrskou národní armádu. Jde o islamisty všeho druhu, našlo se v ní místo i pro lidi z IS, i pro islamisty z dalších skupin – Sultán Murad, al-Hamza, aš-Šarkíja.

Civilisty zachvacuje panika, jakmile se doslechnou, že jsou nablízku. Nedivíme se. Už když jsme tu pracovaly v předchozích letech na frontách kolem města Manbič, kurdští vojáci neomylně všichni jmenovali skupinu Sultán Murad jako tu nejkrutější a nejnebez­pečnější.

Bavíme se v nemocnici se zdravotníky, když se nad námi náhle ozve zlověstné vrčení bombardovacích letadel. Je to nový pocit.

V Sýrii pro nás byla letadla vždy něčím spásným, byla-li nablízku, bylo to dobré znamení. Jenže tehdy v tomto prostoru létala jen koaliční letadla, která bombardovala pozice Islámského státu, a byli to spojenci Kurdů. Teď je všechno jinak. V očích zdravotníků se objevuje panika, křičí a běží chodbou do útrob nemocnice. Běžíme za nimi. Jsme cíl – zřejmě tureckých letadel. Za chvíli se ozývá ohlušující rána – puma právě dopadla. Naštěstí ne na nás. Turecko bombardováním kryje postup svých islamistických spojenců.

V severovýchodní Sýrii začíná být chaos nejen na zemi, ale i na nebi. Bombarduje se pořád někde – a nikdo nedokáže v danou chvíli s jistotou určit, zda to jsou pumy turecké, ruské, nebo americké. Tady je to ale zřejmé – turecké pumy pomáhají postupu tureckých spojenců ze SNA. Opouštíme nemocnici a jsme svědky exodu lidí z Tal Tamíru, místních i uprchlíků, kteří měli to štěstí a uprchli sem ze Sari Kani.
„Já už jsem to zažil v Sari Kani, nechci čekat na další pumy, které dopadnou na hlavy mých dětí. Proč? Komu jsme ublížili? Co ty děti udělaly? Scheisse, scheisse Trump!“ jako šílený křičí otec početné rodiny, jež se shromáždila na okraji města a doufá, že se odtud nějak dostanou pryč. Děti sedí na silnici v prachu, některé bosé a usedavě pláčou. Muž nám se slzami v očích neustále pokládá tutéž otázku: proč?

Etnická čistka

Protože turecký prezident Erdoğan je posedlý touhou zlikvidovat Kurdy na hranicích s Tureckem, v jejich domovině, kterou si chce přivlastnit. Stejně jako to už předtím udělal s městy Džarábulus, al-Báb a kantonem Afrín, který jeho letectvo dobylo v lednu 2018. Proti pumám neměli Kurdové žádnou šanci. Stejně jako nyní, i když se statečně snaží svá teritoria uhájit.