V srdci Staré říše: Velké dobrodružství s českými archeology na egyptských vykopávkách

Egyptologický výzkum v Abúsíru je největší český projekt, jenž v zahraničí dlouhodobě probíhá. Reflex s egyptology na jejich „pískovišti“ o rozloze několika kilometrů čtverečních pobyl tři dny.

Den první

„Mladý muži, nejste na Rallye Paříž–Dakar,“ upozorní profesor Miroslav Verner egyptského řidiče, který se snaží co nejrychleji prodrat ulicemi Káhiry. Provoz povážlivě houstne. „Budeme tam včas,“ ujistí nestor české egyptologie rodilého Káhiřana. „Ukážu vám zkratku, tady doprava.“ Před pětapadesáti lety, když Miroslav Verner coby student profesora Žáby poprvé zavítal do Egypta, dvacetikilometrovou cestu z centra Káhiry do Abúsíru lemovaly pole a zahrady. Egyptská metropole měla tehdy dva a půl miliónu obyvatel, dnes jich je desetkrát tolik.

Mnohé se změnilo, touha po poznání je však trvalá. Objasnit souvislosti, najít odpovědi, uchránit minulé, osvětlit budoucí, to je, oč českým egyptologům běží. Odkrývají věčnou přítomnost, historii zalidňují zapomenutými jmény, z hrobek čtou zprávy o životě. Starověk je současnosti blíž, než se zdá.

Míjíme povoz s osly, kteří vlečou náklad propanbutanových lahví. Zbyněk Žába se před lety na silnici osobně zastal oslíka, jejž majitel surově popoháněl. Vytrhl dotyčnému klacek z ruky a uštědřil mu ponaučení. Dopravní tepna nyní kopíruje Nil. „Veliká řeka, kteráž teče z ráje“, a dobrá, sladká chuť vody upoutaly na konci patnáctého století člena jednoty bratrské Martina Kabátníka.

Za dvacet minut budeme v cíli. Díky zvláštnímu povolení smíme dál. Jsme v srdci Staré říše. A dá-li Ptah, jenž před čtyřmi a půl tisícem let bděl nad Memfidou, potažmo její nekropolí, kde čeští vědci od roku 1960 působí, čeká je tu ještě plno práce i radosti. Zdejší poušť podstatnou část své krásy stále ukrývá pod nánosy písku. Čeští egyptologové spravují nejrozsáhlejší koncesi na pyramidových polích. Není to náhoda.

Rada nad zlato

V pražské Celetné ulici, kde sídlí Český egyptologický ústav, bylo v pondělí 12. června 1848 rušno; u Staroměstského náměstí vyrostla jedna z největších barikád v Praze. Ke vzbouřencům se přidal i dvacetiletý student filozofie Jan Kmínek-Szedlo, jenž obdivoval Jeana-Françoise Champolliona. Po potlačení revolty musel za trest narukovat, starý Egypt ho ovšem nepřestal vábit. Když dovojákoval, stal se kurátorem egyptské sbírky muzea v Boloni a v roce 1878 ho na tamní univerzitě jmenovali docentem egyptologie. Kdyby tedy nezasáhl osud a kníže Windi­schgrätz, mohla být česká egyptologie o půlstoletí starší.

Zakladatel oboru František Lexa se narodil v roce 1876. Zájem o historii v něm na gymnáziu podnítil jeho učitel dějepisu Alois Jirásek, na Karlo-Ferdinandově univerzitě Lexa navštěvoval přednášky TGM. Po studiích zamířil za katedru malostranského gymnázia, kde vyučoval matematiku a fyziku. Okouzlilo ho však staroegyptské písmo, pustil se do překládání a ve třiceti letech získal roční stipendium v Berlíně u autora staroegyptské mluvnice profesora Adolfa Ermana. Lexova habilitační práce i další knihy si získaly zaslouženou pozornost. V roce 1919 začal egyptologii přednášet na Karlově univerzitě. Na Vánoce 1930 se poprvé vydal do Egypta s cílem navázat spolupráci s památkovou správou. Zastavil se také v Dér el-Medíně za svým nejnadanějším žákem, světovým znalcem hieratiky, Jaroslavem Černým, jenž se podílel na výzkumech Francouzského ústavu orientální archeologie v Káhiře. Černý neplánovaně pobýval v Egyptě i během druhé světové války. Při cestách za památkami ho v Abúsíru zaujala hrobka, již Richard Lepsius v roce 1843 označil nesprávně jako pyramidu XIX a v níž o padesát let později Jacques de Morgan zahájil a vzápětí ukončil výzkum. Zjistil totiž, že se jedná pouze o nekrálovskou hrobku muže jménem Ptahšepses. Jaroslav Černý podle nápisů odhalil, že jde o mimořádnou stavbu, notabene že z ní byla odkryta pouze špička ledovce.

Na sklonku padesátých let se právě ustavenému Československému egyptologickému ústavu naskytla příležitost za dohodnutou pomoc při záchraně památek v Núbii vést v Egyptě vlastní výzkum. Jaroslav Černý doporučil profesorům Františku Lexovi a Zbyňku Žábovi, aby si řekli o možnost prozkoumat onu zdánlivě nevýznamnou památku v Abúsíru. Byla to rada nad zlato.

Popelka

Je půl deváté ráno. Před Sahureovým zádušním chrámem posloucháme výklad profesora Vernera. „Abúsír byl dlouhá léta popelkou pyramidových polí. Zůstával ve stínu atraktivnějších sousedů: Gízy se slavnými pyramidami čtvrté dynastie a sakkárského pohřebiště s nejstarší egyptskou stupňovitou pyramidou.“ Na konci třicátých let 19. století anglický inženýr John Perring letmo zaměřil abúsírské pyramidy. O několik let později zakladatel egyptské archeologie Karl Richard Lepsius během pár dnů zakreslil plánek zdejšího pohřebiště a přidělil jednotlivým pyramidám čísla. „Teprve na počátku dvacátého století sem dorazila německá výprava zkušeného egyptologa a architekta Ludwiga Borchardta, aby prozkoumala tři hrobky králů první poloviny páté dynastie – Sahureův, Niuserreův a Neferirkareův pyramidový komplex.“ Borchardt se soustředil pouze na svatyně u úpatí pyramid a na údolní chrámy. „Uvnitř pyramid Borchardt nepracoval, byly zdevastované zloději kamene.“ Výzkum abúsírského pohřebiště uzavřel slovy: ,Není tam už nic, co by mě zajímalo.‘ „V egyptologii zavládlo přesvědčení, že vše historicky významné bylo v Abúsíru objeveno, není důvod se sem vracet a cokoliv zde dělat.“ Otázky spojené s tímto místem zůstaly nezodpovězené.

„Když jsme začali na počátku šedesátých let pracovat v Núbii, profesor Žába se snažil maximálně využít tým, který v Egyptě soustředil. V Núbii bylo totiž možné pracovat pouze ve vrcholném létě, kdy byla hladina Nilu nejnižší. Naším úkolem byl epigrafický výzkum – tedy vyhledávat historické nápisy na skalách kolem Nilu.“ Jakmile začala hladina řeky stoupat, profesor Žába se přesunul se svými lidmi do míst posledního odpočinku panovníků páté dynastie. Její zakladatel, král Veserkaf, je z politických důvodů pohřbený ještě v Sakkáře – se svou pyramidou se účelově vtěsnal do hrobového areálu zakladatele třetí dynastie Džosera. Za důstojné pohřebiště pro svůj rod Veserkaf vybral oblast dnešního Abúsíru. „Bylo to promyšlené rozhodnutí.“ Linie, jež spojuje severozápadní roh zdejších pyramid, směřuje do Héliopole. V chrámu slunečního boha Rea se protíná s přímkou, jež spojuje jihovýchodní roh slavných pyramid čtvrté dynastie v Gíze. „Klobouk dolů před staroegyptskými měřiči,“ pokračuje profesor Verner.

První, kdo si v Abúsíru postavil pyramidový komplex, byl Veserkafův syn Sahure. Za vstupní síní jeho zádušního chrámu následoval otevřený dvůr se sloupy v podobě kamenných palem. „Palma byla symbolem míru a hojnosti. Papyrus zase představoval život a lotos znovuzrození.“ V ostrém dopoledním slunci si zkoušíme představit ochozy sloupového dvora bohatě zdobené reliéfními výjevy a podsvětní nebe – strop z vápencových desek posetý žlutými hvězdami.

Kadeřník

U severovýchodního rohu pyramidy, jež náležela panovníku Niuserreovi, se rozprostírá Ptahšepsesova hrobka. Králi byl nablízku už za jeho života – byl jeho kadeřníkem, oženil se s Niuserreovou dcerou Chamerernebtej a stal se vlivným vezírem. „Velmi zjednodušeně řečeno, Ptahšepses byl takový staroegyptský kardinál Richelieu. Jeho sarkofág byl větší než ty královské. Ve své hrobce dokonce použil sloup původně určený pro panovníkovu stavbu,“ říká Jaromír Krejčí, jenž v uplynulých letech mimo jiné dohlížel na zabezpečení obnažené památky před nepřízní počasí. Těžko soudit, co si o Ptahšepsesově rozpínavosti myslel jeho tchán. Moc úředníků páté dynastie narostla do závratných výšin, ostatně i svou další dceru, Šeretnebtej, provdal Niuserre do nekrálovské rodiny. Vládcům čtvrté dynastie by podobná sňatková politika vůbec nepřišla na mysl, leč doba pokročila.

Archeolog Jacques de Morgan v Ptahšepsesově mastabě pracoval v roce 1893 jen pár týdnů. Až tým vedený profesorem Žábou začal v roce 1960 systematicky odkrývat celou hrobku. Rozlehlá, monumentální stavba měla dvaačtyřicet místností.