Přední český tatér Lukáš Poláček: Starší dcera ho tetovala, když jí bylo sedm, mladší už se těší na své vlastní
„Já bych chtěla dvě tetování, tady a tady,“ vyhrnuje si sedmiletá Meda rukáv, aby ukázala vyvolené místo na předloktí. Třináctiletá Anna o chvíli později líčí motiv kérky, kterou si sama navrhla a na niž si musí počkat do patnácti. Desetiletý Cyril nadšení svých sester nesdílí („Já do sebe rozhodně píchat nenechám!“), ale stejně jako ony trénuje na pomerančích a nemůže se dočkat dne, kdy potetuje tátu, předního českého tatéra Lukáše Poláčka. Ostatně i Lukášova přítelkyně Bára už má za sebou své tetovací poprvé – a to jsou spolu teprve dva roky. Taková normální tetovací rodinka.
Jeden by čekal, že když přijde do tatérské rodiny, bude tam něco jinak. Že minimálně ty pomeranče ve vánoční míse budou potetované, adventní věnce černé a na policích dětského pokoje lebky místo plyšáků. Teď samozřejmě přeháním, ale kategorie jako vanilkové rohlíčky mi s prostředím potemnělých „brlohů“, jak si tetovací studia pamatuju z devadesátých let, zkrátka neladí.
„Ono se ale za tu dobu leccos změnilo,“ vyvádí mě Lukáš z omylu hned v předsíni svého (světlého) bytu kousek od Národní třídy. „Tetování je proces na několik hodin, navíc poměrně náročných hodin, a ty se rozhodně líp tráví v příjemném prostředí než někde v bunkru,“ vysvětluje jednu z mnoha změn, jež se v jeho oboru udály za dobu, co se tetování profesionálně věnuje. Stromeček se světýlky byste v tetovacích studiích asi pořád hledali marně, ale například designové, mnohdy draze vybavené interiéry jsou skoro samozřejmostí. Ostatně stejně jako až překvapivě standardní rodinný život tatérů.
V den naší návštěvy se u Poláčků vyráběly předvánoční adventní věnce. Tradiční – jablíčka, mašličky, svíčičky. „Osobně Vánoce nemusím, takže za věnci posílám děti k babičce, ale s mou profesí to nijak nesouvisí. Prostě na to jenom nějak nejsem,“ usmívá se pod fousy, zatímco Cyril hrdě ukazuje vlastnoručně vyrobenou vánoční ozdobu a Meda kreslí cosi do hromádky zrní.
Trochu jiný táta
„Skutečně žijete stejně jako vaši spolužáci?“ ptám se dětí, když se sejdou u velkého jídelního stolu. „No vůbec! U nás je to hodně jiný!“ překřikují se. A zaskočeného tátu okamžitě zajímá proč. „Třeba že si s námi nehraješ, i když jsi doma,“ vypálí Cyril. – „Takže protože tetuju, nemám na vás čas?“ – „Teď bylo skvělý, jak jsme po sobě pro focení patlali barvama, to byla sranda. Dřív jsme s tebou tyhle věci dělali,“ zamyslí se Meda a otec jí musí dát za pravdu. „Když jsem je brával k sobě do studia, hodně tam malovali, tetovali pomeranče nebo prostě nějak výtvarničili. Poslední dobou na to není tolik času, kolik bych chtěl. Ale to asi řeší každý pracující rodič, nejen tatéři.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
