Ultramaratonec Michal Činčiala: Kdyby mi teď zakázali běhat, rozdýchával bych to velmi těžce
Osobnosti odpovídají na „koronavirový“ dotazník Reflexu. Co čtou, čeho se bojí, jaký je jejich život v současné epidemii. Tentokrát ultramaratonec Michal Činčiala.
Co vám chybí?
Chybí mi možnost volného pohybu. Úplný zákaz vycházení to sice není, ale obavy z možné nákazy mi nedovolí navštěvovat přátele a rodinu, jak jsem byl zvyklý.
Co naopak nechybí?
Každodenní nákupy. Kromě obvyklých procházek téměř každý den s rodinkou chodím nakupovat, ale v současné době je to jednou za dva nebo tři dny. Jako zatvrzelému nepříteli nakupování mi tento stav vyhovuje.
Je něco pozitivního na domácí karanténě?
Udělám mnohem více práce než obvykle. Školy jsou zavřené, syn je doma, nechodím do své kanceláře a celkově mne od práce odvádí méně věcí, takže můj překladatelský výkon značně vzrostl.
Rozčílilo vás něco v posledních dnech?
Rozčílila mne snaha některých příslušníků elit získat z aktuální situace co největší prospěch pro sebe, ačkoli by měla být prvořadá snaha pomáhat lidem, a nikoli sebepropagace a trvalá předvolení kampaň.
Co vás naopak rozesmálo?
Na internetu a sociálních médiích sleduji vtipy, které se nyní objevují v nebývalé míře. Některé z nich mi opravdu „udělají den“. Je zábavné sledovat švejkování, když už pozitivních zpráv není mnoho. Na Češích miluji to, že si ze všeho dokáží dělat legraci.
Co čtete?
V těchto dnech hlavně rozsáhlý patent na lék proti rakovině, který právě překládám. A samozřejmě informace o aktuálním dění v Česku, ale také na řeckých hranicích s Tureckem, kde se právě odehrává nejdůležitější bitva o budoucnost evropské civilizace.
Na co se díváte v televizi?
Klasickou televizi nemám, ale na internetu mám při práci puštěné krimi seriály jako šum, protože v úplném tichu nedokážu pracovat.
Jakou posloucháte hudbu?
Většinou hodně tvrdý metal, ale občas nepohrdnu i klasikou.
Jak získáváte informace?
V současné době musí být člověk velmi opatrný, aby si vybral správné informace a nepodlehl tzv. fake news. Spoléhám se na svůj vlastní selský rozum, sleduji velké zpravodajské servery, zahraniční média a také Facebook.
Z čeho máte strach?
Aktuální epidemie někdy skončí, lidstvo na ni nevymře. Spíše mám strach z ekonomických důsledků krize. Navíc, a možná i nejvíce, se velmi obávám výsledku střetu civilizací, ke kterému právě dochází.
Na co z posledních dnů nikdy nezapomenete?
Na vlnu solidarity, člověk má někdy až slzy v očích. Například nezištná pomoc Vietnamců, o které teď hodně slyšíme – řada lidí, kteří na ně dříve hleděli skrze prsty, teď s údivem zjišťuje, že jim situace v Česku leží na srdci, někdy možná víc, než samotným Čechům.
Čemu věříte?
Věřím v osobní zodpovědnost a v to, že při vynaložení dostatečného úsilí může člověk překonat vše špatné.
Změnil jste stravovací návyky?
Vůbec ne. I když jsem ultramaratonec, moje strava je zcela běžná, v ničem se neomezuji (miluji sladké) a to se nemění ani během krize. Všeho je dost, tak proč něco měnit?
Je něco, čeho se vzdáte i po skončení epidemie?
Krize mi zatím v podstatě nic zásadního nevzala, takže není nic, čeho bych se musel vzdát i po jejím skončení. Snad jen kdyby mi teď zakázali běhat, tak to bych rozdýchával velmi těžce.
Koho si dnes vážíte?
Lidí, kteří pomáhají druhým. Nikoli těch, kteří jen tlachají a snaží se získat politické body, ale obyčejných lidí, kteří se nezištně snaží udělat vše pro druhé.
Jaká válka nás čeká v budoucnu? Na co bychom se měli připravit? Jak dlouho potrvá současné pandemie? Přečtěte si rozhovor se Soňou Pekovou v novém tištěném Reflexu >>>
