Česko-americká kurátorka Charlotta Kotíková: Každé ráno spočítáme v New Yorku mrtvé
Pravnučka prvního československého prezidenta Tomáše Garriqua Masaryka, dcera Herberty Masarykové a kunsthistorika Emanuela Pocheho. V roce 1970 emigrovala do Spojených států a v New Yorku žije dodnes. Léta pracovala jako vedoucí odboru moderního a současného umění v newyorském Brooklynském muzeu, teď působí jako nezávislá umělecká konzultantka a kurátorka.
Bojíte se, že malé nezávislé galerie v New Yorku koronavirová krize zlikviduje?
Ano. Bude to pro ně velice tvrdé. Malé galerie a menší restaurace, které nemají podporu ušetřeného kapitálu, považuji za ohrožené druhy. Udržet živé umění obecně bude hodně těžký oříšek; proto se teď vytváří záchranná síť. Balíček opatření od americké vlády stačit určitě nebude. Jsou tu naštěstí ještě soukromé nadace, například ta, jež založila vynikající americká malířka Joan Mitchell. A je tu i Nadace Adolpha Gottlieba… Trávím teď hodně času tím, že se zapojuji do řešení problémů s galeriemi a diskutuji, co s nimi bude, až se vrátíme do života.
Kam chodíte na procházku?
Bydlím v brooklynské čtvrti Carroll Gardens, kde naštěstí není tak velká hustota populace, takže chodím vždycky s nějakou kamarádkou na chvíli ven. Dáme si roušku na obličej a jdeme, protože jinak by se člověk zbláznil. Až dnes jsem si všimla, že Newyorčané chodí s rouškami. Ale ještě před třemi dny tady probíhala dlouhá a dle mého názoru neinformovaná federální debata, zda je nosit, či ne. Nechápu, proč to trvalo tak dlouho.
Co vás rozesmálo?
Saturday Night Life. Každé ráno počítáme v New Yorku mrtvé. Já se ale nebojím, nemůžete se tomu poddávat. Saturday Night Life a jejich výroky jsou proto ideální.
Co čtete?
Zcela klasické věci, které se do této době velice hodí. Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery. To se mi strašně líbí. Taky Sto roků samoty. Líbí se mi Márquezova lehce surrealistická atmosféra, kdy nevíte, odkud nebezpečí přijde a různě se ve vzduchu motá - to se do současnosti akorát hodí. A pak jsem si vytáhla Jamese Baldwina, jeho velice krátkou povídku Going to Meet the Man, která vyšla v roce 1965 a popisuje spořádaného jižanského šerifa. Je velice příkladný, má manželku, děti, jen v něm kvůli jeho výchově a vlivu okolní společnosti narůstá rasismus. Díky téhle povídce jsem začala chápat hluboké kořeny rasismu. Baldwin ten příběh napsal velice klidně, není v tom žádný odsudek, jenom pocit, že i vážení lidé se mohou dopouštět zvěrstev. Ďábel zkrátka vypadá velice nevinně, zlo je banální, jak říká Hannah Arendtová.
Na co se díváte v televizi?
Snažím se dívat na zprávy, sleduju je vždycky, v každé době, baví mě. A nyní se občas divám na divadlo, na opery, na živou kulturu.
Z čeho máte strach?
Já strach nemám. Vyrůstala jsem s babičkou Mírou Masarykovou-Slavíčkovou, jednou ze zásadních osobností svého života. Čtyři děti jí umřeli, dva manželé jí umřeli, smrt byla nedílnou součástí jejího života. Každý večer, když jsme šli spát, mi říkala: „Zdráv a vesel lehneš večer, mrtev probudíš se ráno.“ To bylo její heslo. Byla jsem vychovaná tímto způsobem. Možná to byla trošku tvrdá výchova, ale teď mi pomáhá.
Změnila jste nějak stravovací návyky?
Je zde se mnou můj syn Tomáš, tak si vaříme; to je novinka, normálně na to člověk nemá čas. Nakupujeme, potravin je zatím dost, nikdy jsme tak dobře nejedli, vaříme si různá jednoduchá jídla, třeba těstoviny s ančovičkou podle receptů z deníku The New York Times. To je určitě pozitivní: až tenhle stav opadne a muzea a galerie se otevřou, budeme zase lítat jako fretky a už se nezastavíme. Musíme teď nabrat energii, abychom to potom zvládli. Například teď plánuji uklidit sklep – na to člověk normálně nemá čas.
Čemu věříte?
Lidské slušnosti. Policie pomáhá záchranářům při odvozu nemocných, všechno funguje s maximálním nasazením. Byly tady trošku obavy, jak ochránit společnost před zločinností, ale zatím naopak klesá. Nikdo dané situace nezneužívá, právě naopak. Stejně tomu bylo i po 11. září 2001. Lidé v New Yorku si v těchhle těžkých dobách neubližují. Nevěřím naopak federální vládě.
Co vám chybí?
Hluk, který dokumentuje život tohoto města. Chybí mi New York se vším tím rámusem a tempem. Není to specifický zvuk, je to složenina aut, lidí, cyklistů, dětí, maminek, starých lidí, autobusů, muzikantů… Všechno vytváří zvukovou atmosféru, která zmizela. Je to podivně dezorientující. Až si člověk říká, jestli neztratil sluch.
Chybí vám umění?
Velice mi scházejí profesionální věci: například jít zcela obyčejně na výstavu. I ty nejmenší galerie mají dnes webové stránky, ale nestačí to. Sice paradoxně nyní shlédnu více výstav, než kdybych je musela obíhat, ale vidím je ochuzeným způsobem. Někdy je ta virtuální prohlídka hodně sofistikovaná - třeba vás provedou kolem sochy tak dokonale, že ji vidíte ze všech úhlů pohledu - ale je to neuspokojivé. U malířství nepoznáte dobře rukopis, nevidíte pořádně detaily, vše zůstává ploché. O to víc si teď uvědomuju, jak důležité je vnímat, vidět a sdílet umění „face to face,“ tváří v tvář. Už si vybírám, na co půjdu opravdu po svých, až to bude možné.
