Petr Vydra: Baví mě lid, který když slyší od svého vůdce, že je něčeho dost, začne si to radši sám vyrábět
Osobnosti odpovídají na „koronavirový“ dotazník Reflexu. Co čtou, čeho se bojí, jaký je jejich život v současné epidemii. Tentokrát herec a komik Na stojáka Petr Vydra.
Co vám chybí?
Diváci a kolegové. Ale když nad tím přemýšlím, tak mi vlastně chybí vědomí, které jsem až dosud vždycky měl, kdy přesně se s nimi opět shledám. Ale neklesám na mysli. Ono to chybění je vlastně spíš takovej libej stesk a mírně neklidný očekávání, že by to člověk rád už věděl.
Co naopak nechybí?
Soudržnost rodiny, tedy zázemí.
Je něco pozitivního na domácí karanténě?
Vyvedení ze stereotypu, což je okysličující pokaždé. Já sám jsem poněkud línej opouštět svoji komfortní zónu, takže když se to stane bez mého přičinění, jsem za to svým způsobem vděčný.
Rozčílilo vás něco v posledních dnech?
Někdy mám pocit, že je ve společnosti, tedy u určitého druhu lidí, příliš zažrané sobectví, které se do dnešní doby hodí hůře než do jiné. Je to ve všech vrstvách společnosti, tedy u těch nahoře, stejně jako u těch dole. Jen u těch nahoře je to horší tím, že tam to může víc uškodit.
Co vás naopak rozesmálo?
Starší dcera občas simuluje, že se jí ubližuje. Vzal jsem ji za ruku, že už má nezdržovat a jít dělat něco, co bylo zrovna potřeba. A ona, jak to nestihla promyslet, se chytla za opačnou ruku a strašně trpěla, jak jsem ji zmáčk. To jsem pak předváděl a dost jsme se tomu všichni smáli. (Psát tohle do renomovaného týdeníku je opravdu krásný důkaz psychózy, jak necháte najednou komunikovat se světem člověka, který je od něj jinak odříznut v době epidemie.)
Co čtete?
Grahama Greena – Náš člověk v Havaně. To je přesně to pozitivní na domácí karanténě, jak jsem odpovídal výše. Člověk může začít dělat něco, co za normálního provozu ví, že by měl, nebo chtěl dělat, „kdyby moh“. Tak přesně nyní může.
Na co se díváte v televizi?
Na tiskové konference vlády. Ono je možná cynické se v tak vážné době dívat na zábavné pořady, ale co už. Myslím, ovšem že punc tohoto žánru tomu dodává premiér. Ale je to kvalitní zábava, přesně jak se říká u Čechova: Smích přes slzy.
Jakou posloucháte hudbu?
Beatles, Beach Boys, Berlioze, Gershwina… A je zvláštní, že když tady hážu Greenem, tak si připadám normálně, zato když vyjmenovávám zmíněné, připadám si jako snob.
Jak získáváte informace?
Mimochodem z webových stránek Reflexu, ale taky Respektu, Echa 24, Deníku N a dalších. Z vysílání České televize, která myslím dělá velmi dobrou práci a to nejen pokud jde o informace.
Z čeho máte strach?
Z toho, že třeba uděláme nějakou nevynucenou chybu, něco, co nás bude na sebe mrzet.
Na co z posledních dnů nikdy nezapomenete?
Na pocit sounáležitosti, který se začal ve společnosti probouzet. A na to, jak je často efektivnější se státu neptat, co pro něj můžeme udělat. Ukazuje se, že je leckdy lepší něco vytvořit jakoby za jeho zády a pak mu to nabídnout jako na talíři. Teď jen uhlídat, aby se tím představitelé státu neprezentovali jako něčím svým, ale tahle starost je pravda až to poslední.
Čemu věříte?
Věřím, že to nakonec bude mít nějaký smysl.
Kdo nebo co vám naposledy udělal radost?
Instinkt lidu, který jak slyší od svého vůdce, že je něčeho dost, si to hned začne radši sám vyrábět.
Změnil jste stravovací návyky?
Spíš pitné. Protože jsem pouze společenský konzument alkoholu, který potřebuje příležitost a tu nemám.
Je něco, čeho se vzdáte i po skončení epidemie?
To ještě nevím. Zpětně mi připadá, že jsem za běžného provozu byl poněkud letargický vůči skutečnosti života jako takového. Mám totiž pocit, že teď víc žiju a vnímám. Takže jak vést naplněný život a jenom se jím tak v dobré víře a snaze o výsledky nehnat, je ta úvaha.
Koho si dnes vážíte?
Každého, kdo jde příkladem. A jenom jde a nemluví o tom.
