Česká zubařka v uzavřeném New Yorku: Jistě, že pracuju. Koronavirus není konec světa. Venku nehoří!
Špičková zubní lékařka českého původu Zdenka Hauner-Manley žije a pracuje v New Yorku od roku 1981; svou ordinaci na Park Avenue na Manhattanu nezavřela ani v uplynulých týdnech. „Zuby se doma trhat nedají,“ říká žena, která po emigraci z Československa chtěla původně začít v Německu. Nakonec ale získala azyl do Spojených států, se svým tehdejším manželem přiletěla do New Yorku a okamžitě se rozhodla, že tu zůstane.
Ničeho se teď neobáváte?
Jako té pandemie že bych se měla bát? Zase ze mě nedělejte posledního partyzána, lidé v New Yorku sice nechodí ven, ale samozřejmě pracují. Jenže zuby se holt doma trhat nedají. O sebe se nebojím ani v nejmenším, mám jasná pravidla, ze kterých neslevuju. Máte ale pravdu, že musím chránit manžela, protože má astma a kdyby se nakazil, můžu si rovnou pořídit černý šatičky. Takže když vařím večeři, míchám ji v roušce, často si myjeme ruce a taky grgláme… Nebo jak se to říká?
Kloktáte?
Ano, kloktáme, to je hezké české slovo. Kloktáme dezinfekci. Já jsem se pro jistotu odstěhovala do obýváku a zdravíme se s mužem jen koleny, to jedno ťuknutí je pozdrav, to druhé znamená „protože tě miluju“. Dělám taky velké nákupy, jen jednou za deset dní. Mrazák mám naplněný vším možným, do zásoby, ale tuhle jsem si byla koupit v drogerii normálně řasenku. Vždyť řasenka je základ pro každou českou holku! Všechno v té drogerii ale bylo perfektně zabezpečeno, včetně roušek a rozestupů, konečně.
Co až váš ochranný zdravotnický materiál dojde?
Nedojde. V 80. letech minulého století se tady ochranné roušky, rukavice a další materiál nosily rutinně, tehdy kvůli nákaze HIV. Jsme zvyklí. Teď ochranný materiál sice nikde není, ale my jsme s mužem bedlivě sledovali, co se v Číně děje a bylo nám už v lednu jasné, že nákaza přijde i do USA. Takže mám rukavice a respirátory na další tři měsíce dopředu. Zásobila jsem se. Jednoduše jsem si místo jedné krabice špičkových roušek koupila krabic pět a místo pěti krabic rukavic na jedno použití celou bednu. Lékař musí předvídat a já to stejně užiju, dřív nebo později.
Na jak dlouho velká pracovní i rodinná omezení vidíte?
Určitě na šest měsíců, do jistého nového normálu se všechno podle mě vrátí až tak za rok a půl. Ale vydržíme to, já sem patřím. „Milionová Praha nebo čtrnáctimiliónový New York, to je jedno, město jako město,“ řekla jsem si tehdy, když jsem stála poprvé na Empire State Buildingu. Nikdy jsem nezalitovala. New York je krásné místo plné fajn lidí. Trápí mě jen současná situace s bezdomovci, kteří k tomuhle městu patří, jsme na ně zvyklí. Teď to mají fakt těžké; lidé, když už se náhodou objeví na ulici, se jich bojí dotýkat a nechtějí jim házet peníze na zem. Nad tím jediným je mi někdy, když přijdu domů, smutno.
Pracujete po celou dobu newyorské koronavirové krize?
Ale jistě, samozřejmě. Je to lepší než sledovat doma zprávy. Pracuji v omezeném modu, ale nechci pacienty nechat na holičkách, to není žádné hrdinství. Je mojí povinností se o ně postarat. Tedy pokud venku zrovna nehoří. A venku nehoří. Když se člověk rutinně chrání sebe i pacienta, nemůže se mu nic stát. A moji pacienti potřebují akutní pomoc, mají váček, zubní kanálek, prostě je bolí zuby! Zubaříci jsou třeba.
Jezdíte newyorskou městskou dopravou?
Pochopitelně. Stále je tam málo lidí, vyfotila jsem si prázdné Times Square, to jsem ta těch 39 let, co tu žiju, ještě nikdy neviděla. Někdy najdu jen dva lidi v jednom vagonu, takže tam dva metry vzdálenosti dodržím hravě. Nosím roušku a zakrývám si vlasy a v poslední fázi cesty si beru taxíka; metro má dvaceti až třicetiminutové intervaly a vagony v úplném centru New Yorku jsou často docela naplněné.
Jak přesně se chráníte?
Mám respirátor, špičkovou chirurgickou roušku, určenou pro pacienty s neléčitelnými infekčními chorobami, mám samozřejmě další nutné dezinfekční prostředky. Nosím chirurgický, operační plášť na jedno použití, který má neprodyšné rukávy; rukavice si nasazuji až přes ně. Svůj bílý laboratorní pláštíček jsem na čas pověsila na hřebík.
Vystudovala jste medicínu v Praze, emigrovala v roce 1981, postgraduál na NYU dokončila v roce 1984. Od té doby máte v New Yorku svou ordinaci?
Ano, po praxi asistentky jsem pak zcela záměrně zůstala celý život jako „solo practicioner“, tedy soukromý lékař, protože jsem chtěla být lékařkou i matkou zároveň, mít čas na práci i na svoje dvě děti. Vždycky jsem si někde na Manhattanu pronajala dvě místnosti u nějaké zubařské firmy a platila jim za nájem a sdílenou asistentku. Jsem sama sobě královnou: nejdřív jsem byla na Park Avenue a 79. Street, pak v okolí, teď jsem přímo u 5. Avenue, u obchodního domu Bloomingdale´s. Mám moc ráda svoji práci a chci pracovat ještě alespoň patnáct let, mám v New Yorku svoje stálé pacienty třeba už tři dekády.
Kdy může skončit karanténa? Byla vládní omezení přehnaná? Jak se může pandemie dál vyvíjet? Přečtete si v novém tištěném Reflexu velký rozhovor s profesorem Pavlem Kolářem a imunologem Jaroslavem Svobodou >>>
