Prezident Zeman dělá krále i šaška, říká herec Boleslav Polívka
Silná vnitřní energie vyzařuje z divadelníka, když vypráví, jak ho kolem šesté půl sedmé večer začnou brnět kosti. Jak se v něm začne všechno připravovat na večerní představení. Jak se v něm mobilizují síly. Jak si občas na zahradě, když ho nikdo nevidí, „tak trošku zahraje“. I divadlo s jeho jménem může po dvou měsících pauzy začít 11. května znovu, i když omezeno vládními nařízeními, znovu fungovat. Boleslav Polívka (70), herec a občan po osmi týdnech v karanténě.
Divadlo Bolka Polívky vysílalo během karantény živě na Facebooku. Jaké to bylo?
Jako jezdit na kole po ráfkách. Jde to. Ale přetěžko se na to zvyká. Pořád se člověk dívá jakoby do lidí a čeká nějakou reakci, ale reakce nepřichází. Vyprávěl mi jeden kamarád, že hráli kdysi dopoledne pro důchodce a v sále nečekaně vypnuli elektřinu. A najednou se z první řady ozvalo: „Já jsem ztratila zrak!“ Přesně takové je hraní bez lidí: jako když přijdete o jeden ze svých smyslů. Chybí impuls, který dodává rytmus vaší herecké řeči.
To jste ještě hráli s rouškami…
S rouškama všechno. S rouškama cudnosti. Byli jsme všichni takoví lehce podroušení.
Jak se říká takovým těm divákům, kteří sedí v hledišti a vůbec se nesmějí? Jsou lepší než žádní?
No jistě. U nás na Moravě se jim říká daňci. Nebo jeleni. I daňky bych teď bral, ti jsou zlatí! Daňci by určitě měli aspoň nějakou reakci, zvlášť kdyby byla říje. Taky se jim říká Holanďani. Ti jsou opravdu podivné publikum. My jsme v Nizozemsku jednou hráli naši verzi Dona Quijota. A Holanďani nemají takové ty naše normální reakce, kdy se člověk v hledišti pohne nebo zavrtí nebo zasměje. To vypadalo, jako že tamní diváci stojí modelem nějakému holandskému sochaři, který chce vytesat sochu Publikum.
Když srovnáte publikum z těch mnoha zemí, kde jste hrál, kde si stojí to české?
Naše publikum je velice kultivované. A vždycky mě překvapí, jak velké je u nás procento těch úplně „normálních“ lidí, kteří chodí rádi do kina a do galerií a do divadla. Třeba ne často, ale prostě dělají to rádi a baví je to. A kolik lidí, do kterých by to člověk neřekl, se fakt v umění vyzná. Třeba nějakej fořt nebo lesák… Má rád divadlo. Vždyť kolik lidí chodí do Národního nebo třeba na Vinohrady! A pak jsou malý scény, těm se taky rozšířilo publikum, a tam to teda doutná. Mám rád ty krásný šarvátky mezi takzvanou avantgardou – nebo dokonce skutečnou avantgardou – a těma kamennýma scénama.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
