Navštívil víc států než Hanzelka a Zikmund. Byl jsem exot, řekl Miloslav Stingl před časem Reflexu
Navštívil sto jeden a padesát zemí, víc než Hanzelka se Zikmundem, čtrnáctkrát obeplul či obletěl zeměkouli, hovoří deseti jazyky a z mnoha kmenových ovládá alespoň stovku slov k základní domluvě. Náčelník indiánského kmene Kikapů má dva doktoráty, napsal jedenačtyřicet knih a znal se s Heyerdahlem i Däni kenem. Cestovatel Miloslav Stingl zemřel v pondělí 11. května po dlouhé nemoci ve věku 89 let. V rámci této smutné události uvolňujeme velký profilový článek, který o něm vyšel v Reflexu v roce 2009.
Při setkání s cestovateli vždy zabírá otázka: vzpomenete si, kdy vám šlo nejvíc o život? „Vracel jsem se z jedné ze svých prvních cest kolem světa, plul ze Sydney do Janova, a na lodi – dost daleko od afrických břehů – začala hořet strojovna. Na moři není nic horšího než požár. Po šesti hodinách jej uhasili, ale v zakouřených kajutách nebylo možné být. Parník byl nepojízdný a jen se zmítal na vlnách, což trvalo asi pět dní, během nichž cestující trpěli na palubě v žáru slunce, než připlula jiná loď a odtáhla tu naši do Saúdské Arábie. Tam však vznikl další problém. ‚Pane, nejste muslim, dostanete vízum jen na tři hodiny!‘ uslyšel jsem. Ale protože nás bylo víc, Arabové všem velkoryse zaplatili letenku do Frankfurtu. Mezitím však rodiče dostali zprávu z našeho ministerstva zahraničí o požáru a ztroskotání lodi, takže mne bolestně oplakávali.“
Následuje další historka: „Při návratu po několikaměsíčním pobytu u severoamerických Indiánů jsem si kupoval jídlo u čínského pouličního stánkaře v New Yorku a náhle omdlel. Prodavač bystře zavolal sanitku, v nemocnici ke mně ještě ten den přišel katolický kněz v černém, což mě vyděsilo: že by poslední pomazání?! Nikoliv. Na přání lékařů mě přesvědčoval, že kvůli možnému infarktu bude vhodnější necestovat do Evropy letadlem, nýbrž lodí. Tak jsem si za poslední peníze koupil lístek na slavnou Queen Elizabeth, ten nejlacinější lístek do nejspodnějšího podpalubí. Tady jsem téměř musel sloužit svému stewardovi. Ale nelituju, byl to další velký zážitek.“
AUTOR ATLASU
Miloslav Stingl se narodil v rodině báňského inženýra 19. prosince 1930; otec pracoval na dole v Bílině. Když Němci obsadili Sudety, rodina se odstěhovala do Rakovníka. Rád četl, oblíbil si mayovky, sám se začal učit anglicky, němčinu měl povinnou ve škole, soukromě chodil na francouzštinu. Byl skautem, jako dorostenec běhal střední tratě, přispíval do rakovnických novin, inspirován foglarovkami napsal román pro kluky, zkoušel i básničky, ale ze všeho nejvíc snil o cestování. „V deseti letech jsem si nakreslil atlas se sto padesáti mapami i plánem cesty kolem světa. Ten se podobal Vernově Cestě kolem světa za osmdesát dní. Později jsem si skoro přesně tenhle plán splnil.“
V Rakovníku vystudoval gymnázium a vedle povinné latiny ho zajímaly ještě italština, španělština i portugalština. Snům o své cestovatelské budoucnosti podřídil vše. Třeba když mohl našinec začátkem padesátých let cestovat pouze do Polska, a to na šest dní s občanským průkazem, on se vydal vlakem z Karlových Varů, kam se s rodiči přestěhoval, přes Prahu do Popradu, pak přes Zakopané a Varšavu k pobřeží Baltu. Na konci téhle štrapáce žil totiž zbytek málo známého slovanského kmene, jak někde vyčetl, a ten ho právě zajímal. Věděl, že chce studovat pouze etnologii, kterou považoval za bránu k cestování. Jenomže studium oboru nebylo ten rok otevřeno: plánovaný „chov etnologů“ byl momentálně naplněn.
Z PRÁVNÍKA ETNOLOG
Vzal zavděk mezinárodním právem a teprve až jako diplomovaný znalec paragrafů se vrhl do tajů mimoevropské etnologie na filozofi cké fakultě UK. Promoval v devětadvaceti, leč žádné etnologické místo nebylo volné. Osud nadále prověřoval jeho výdrž. Asi rok učil budoucí pedagožky, když vyhrál konkurs Československé akademie věd na místo experta přes Latinskou Ameriku. Dočkal se, cestování měl přímo v náplni práce. „Poprvé jsem letěl služebně na Kubu ve dvaašedesátém roce. V tamějších odlehlých končinách mě zajímalo původní indiánské obyvatelstvo. Byl jsem natěšený, služební cestu jsem si platil sám, jinak bych nejel nikam. Už následující rok mi ale Akademie umožnila roční pobyt na Kubě. Ještě jsem si jej sám o půl roku protáhl a navštívil indiánské kmeny v Mexiku.“ Následovaly další cesty a posléze i jejich zhodnocení. Psal vědecké práce a také čtivé cestopisy. Celkem šest mu jich vyšlo v šedesátých letech: Hvězdy a lidé; Angatar, tvůj kamarád z Grónska; Indiáni bez tomahavků; Indiáni na válečné stezce; Indiánský běžec; Za poklady mayských měst. Tuzemským čtenářům, kteří mohli cestovat k Balatonu či na Zlaté písky, otvíral exotické dálavy z druhého konce světa.
NÁČELNÍK KIKAPŮ
„Dělal jsem práci, která mě bavila. Osobní život či vnímání politiky – to šlo zcela mimo mě. A tak jsem ani nemohl mít žádný politický průšvih. Třeba koncem sedmašedesátého jsem odjel na tři čtvrtě roku k Eskymákům a od nich rovnou na etnologický kongres do Japonska. Konal se v srpnu šedesát osm, v čase sovětské okupace Československa. Takže jsem tam hned vynadal ruské etnoložce, která pochopitelně za Brežněva nemohla. A do Prahy jsem přiletěl až skoro v zimě.“ Jen se doma otočil, už mířil za severoamerickými Indiány. A pak se stala 1. dubna 1971 drobná příhoda: sekretářka v Akademii mu řekla, že volali z ministerstva zahraničí, aby si rozmyslel, jestli bude indiánským náčelníkem, že prý se ještě ozvou. „To je dobrý aprílový fór, pomyslel jsem si. Ale nešlo o vtip. Indiánům kmene Kikapů z Oklahomy jsem při svém pobytu pomohl právnickými radami, a když jim umřel náčelník, zvolili mě jeho nástupcem a vzkázali mi to přes náš zastupitelský úřad ve Washingtonu. Pro ministerstvo to byla neobvyklá věc, a tak se mě ptali, zda to beru. ‚Já s tím nemám problém. A co vy?‘ řekl jsem. ‚My také ne.‘ Pak nastala potíž jen s místem předání dekretu, aby odpovídalo protokolu. Nakonec se to odehrálo v Památníku národního písemnictví na Strahově, v knihovně se vzácným tiskem, snad první knihou o Indiánech, dokonce z Kolumbovy doby. Kromě náčelnické čelenky a jakéhosi odznaku jsem dostal bizoní kůži s vypáleným textem: Miloslav Stingl je Okima. Takto stručně. Okima znamená – Ten, který vede. Náčelníkem jsem však byl pouze čestným, ale kdykoliv to bylo trochu možné, snažil jsem se svůj kmen navštívit.“
AHOJ, INDIÁNE!
To, že mu ministerstvo schválilo náčelnictví, se dalo pochopit. Psal přece o utiskovaných Indiánech, rudých bratrech, kterým byl nakloněn komunistický režim, sám také rudý. Byla tu však jiná okolnost. Počátkem sedmdesátých let se rozbíhaly politické prověrky, normalizace přitvrdila, ale on jako nestraník mohl cestovat po širém světě skoro dle vlastní libosti. Čím si lze tohle vysvětlit? „Pro režim jsem byl jen exot a skoro blázen. ‚Má dva doktoráty a zkoumá jen nějaké Indiány!‘ říkalo se o mně. Ke vstupu do KSČ mě nikdo nikdy nelákal. Nebyl jsem ani v odborech, vstoupil jsem jen do svazu spisovatelů, kde mě však pánové Pluhař či Pludek s oblibou zdravili: ‚Ahoj, Indiáne!‘, tedy opravdu jako exota. Proto jsem měl nejspíš pokoj jak od KSČ, tak od Státní bezpečnosti. I když estébáci jednou přišli k nám domů, aby s vážnou tváří sdělili manželce, že jsem emigroval do Řecka. Usmála se a řekla: ‚Můžete na něj počkat, šel jen něco koupit, každou chvíli bude zpátky.‘ Chybička se jim vloudila. Patrně o mně neměli moc přehled. Trávil jsem totiž na cestách devět měsíců v roce a někdy i víc. Byl to takový námořnický život, ovšem zároveň má volba. Zaplatil jsem za to ztrátou rodinného života, neviděl třeba, jak vyrůstají moje tři děti ...“
MILIÓNY KNIH
Pobýval u nejrůznějších indiánských kmenů v Severní, Střední i Jižní Americe a také v Karibiku. Oblíbil si Oceánii, kterou navštívil jedenadvacetkrát. Zážitky z cest ztvárnil v jedenačtyřiceti knihách: mnohé vyšly v zahraničí, přeloženy do jedenatřiceti jazyků, celkem to bylo šestnáct miliónů svazků. Historicky tak patří k nejvydávanějším českým autorům. Například Války rudého muže si v roce 1986 objednalo na sto dvacet tisíc českých čtenářů; náklad byl logicky vyšší. „Na počátku osmdesátých let jsem se rozhodl odejít z Akademie a být na volné noze. Stejně jsem si platil služební cesty sám, a to z honorářů za knihy, což bylo absurdní. Akademie totiž neměla valuty a mohla mi hradit cesty jen do socialistických zemí. Moje knížky se vydávaly na Západě, například v SRN, Švýcarsku a Rakousku vyšli Synové Slunce, kniha o říši Inků, celkem snad v deseti nakladatelstvích. Po dohodě s ministerstvem financí mi byly valutové honoráře posílány do Prahy, já si z nich vybíral sedmdesát procent pro svou potřebu, právě na cesty a pobyty v cizině, zatímco třicet procent si nechával stát. Letenky za valuty jsem si kupoval u ČSA, aby další valuty zůstaly tak říkajíc doma. Nikdy jsem neměl žádného sponzora, na všechny výpravy jsem si musel vydělat. Mohl jsem si postavit vilu třeba jako Karel Gott, ale to bych neměl na cestování, a tudíž bych nemohl psát další knihy.“
KAMARÁD DÄNIKEN
Ze zahraničí za ním přijížděly televizní štáby, sám natáčel seriál dokumentů pro německou televizi ARD. Seznámil se s Erichem von Dänikenem, švýcarským cestovatelem, fantastou a světovým záhadologem; u nás proslul knihou Vzpomínky na budoucnost (1969). „Spolu jsme navštívili v Mikronésii umělý ostrov Nanmadol, ale i jiné končiny. Měl mnoho odlišných názorů, ale dokázal vidět věci jinýma očima, například na Tahiti, když jsme u jedné domorodé plastiky přemýšleli, proč má k nebi vztyčené čtyři ruce, usoudil, že to je socha vrtulníku, nikoliv člověka. Erich dokáže svými postřehy narušovat strnulost vědy. Je příjemný společník, jsme stále v kontaktu, nedávno jsem u něho strávil pár dní.“ Poznal i Thora Heyerdahla a několikrát ho navštívil na Kanárských ostrovech, kde žil na sklonku života.
ZNOVU DO OCEÁNIE?
Co dělá Miloslav Stingl dnes (v dubnu roku 2009, kdy tento materiál vznikal)? Dopoledne tři až čtyři hodiny píše. Před dvěma lety mu vyšel nový a opět úspěšný titul – Sex v pěti dílech světa. Nyní píše další knihu, ale o čem bude, nechce z pověrčivosti prozradit. A ve zbytku dne studuje. „Chtěl bych rozluštit písmo dávných domorodců z Velikonočních ostrovů – rongo rongo. Zachovalo se jen na šestnácti holích. Nejsem však sám, kdo se o to snaží. Hole mám vyfotografované, mohu je proto luštit doma v obýváku.“ V milované Oceánii byl naposledy v roce 1998, a tak se tam chce brzy opět podívat. „Těžko bych však dnes přežil dvaatřicet dní v chatrči s plechovou střechou, do níž stále bubnoval tropický liják. Také bych už neplaval půl kilometru z ostrova na ostrov v místech, kde se vyskytovali mořští krokodýli. To byl snad jediný můj velký risk. Cestovatel nesmí být dobrodruh. Zato má být dobře připraven a nejrůznější obavy používat jako korektivy svého počínání.“
