Zemřel významný publicista Jiří Černý. Jako jediný nemuzikant byl v české hudební Síni slávy
Ve věku 87 let zemřel ve čtvrtek v pražské nemocnici v Dejvicích významný hudební kritik Jiří Černý. ČTK dnes o tom informoval publicista Jan Rejžek. Uznávaný publicista měl dlouhodobé zdravotní problémy, zejména pohybové. Poslední týdny strávil ve zdravotnických zařízeních. Legenda české hudební publicistiky Jiří Černý byl jediný nemuzikant, který byl kdy uveden do Síně slávy hudebních Cen Anděl. U příležitosti tohoto ocenění poskytl v červnu 2020 Reflexu velký rozhovor.
To množství „hvězdných hodin“ českého kulturního života, u nichž bezprostředně byl, by mu záviděl i Forrest Gump. Na vlastní oči viděl Člověka z půdy a z první řady popisoval vzestup Semaforu. Stál u počátků Zlatého slavíka. Připravoval legendární rozhlasovou Houpačku. Patřil do sestavy Melodie, která byla tak dobrá, že ji musel režim rozprášit. Objevil Karla Kryla, absolvoval první koncert Jaromíra Nohavici, padesát let křižuje republiku s poslechovými diskotékami. Pokud se má Síň slávy na hudebních Cenách Anděl otevřít i nemuzikantům, kdo jiný než hudební publicista Jiří Černý by do ní měl vstoupit jako první.
Prozradíš mi, jakou písničku jsi miloval jako malý kluk?
To je jednoduché: hašlerovku Pětatřicátníci, kde se zpívá „… pojď s námi, holka zlatá, mašírovat.“
Ale to je pochod.
Ano, a já ho šišlavě zpíval a při tom se do rytmu houpal na dřevěném koni. Moje maminka zpívala často a ráda. My jsme měli krejčovský salón Černá, což zní honosně, ale ve skutečnosti to byl malý pokoj s kuchyní. Když máma večer zametla a uklidila, lehla si se mnou na pohovku a zpívala všechno možné – dobové šlágry, národní písničky a starovlastenecké popěvky, jako „kdyby tak tatík Žižka vstal…“. Taky už mě učila zpívat árie a sbory z oper.
A co jeden iniciační song z puberty, kdy muzika míří přímo do srdce?
Bezpochyby Prodaná nevěsta. Tu jsem se naučil komplet nazpaměť včetně sborů. Já zbožňuju Janáčka, v němž člověk dokáže pořád něco objevovat, ale ten začátek, to byl určitě Smetana.
Která písnička ti spolehlivě zabírala na holky?
Jednoznačně Leonard Cohen. Řeknu Suzanne, ale mohl bych říct cokoli jiného. Cohen byl naprosto spolehlivý.
Která písnička tě uhranula na koncertě?
Mně se líbily písňové cykly, třeba Dvořákovy Biblické písně. Jakmile je v rádiu zazpívala Marta Krásová, okamžitě jsem šel a koupil si noty.
A finále – kdybys měl říct Píseň písní, dokonalou formou i obsahem?
Lennonova Strawberry Fields Forever. Ta je nesmrtelná.
Ty už jsi teď taky nesmrtelný. Co pro tebe znamená vstup do Síně slávy?
Přiznám se, mám velkou radost, jakkoli je mi jasné, že tím hlavním důvodem je můj věk. Cenu mi přišel domů předat Michal Prokop a kruh se uzavřel, neboť jeho kariera začala v roce 1967, kdy mu bylo jedenadvacet a dostal cenu pro nejlepšího zpěváka 1. československého beatového festivalu v Lucerně. A tu jsem mu pro změnu dával já. Vážím si toho velmi, protože vím, kdo už v Síni slávy je: počínaje Jirkou Suchým, konče právě Michalem, který do ní vstoupil loni. Mám dojem, že ta myšlenka je z hlavy šéfa Akademie Honzy Vedrala, a to je úsměvné, neboť právě Honzu jsem kdysi „umyl“ za recenzi Karla Hály v Rock&Popu. Zkritizoval jeho album a mně bylo jasné, že hlavně proto, že mu je swing z duše protivný a nemá k němu žádný vztah. Asi za rok mi napsal a uznal chybu. To jsem ocenil.
Kdo tě v počátcích ujistil, že jdeš po té správné cestě? Kdo ti zvedl sebevědomí, když jsi to potřeboval?
Upřímně řečeno, já to moc nepotřeboval, protože jsem odmalička navštěvoval operu a věděl, že muzice rozumím. Na stavební průmyslovku, která mě vůbec nebavila, jsem chodil přes most Legií a utěšovalo mě pouze to, že večer půjdu opačným směrem a stavím se v divadle. A mezitím jsem si ještě stihl zahrát basket. Býval jsem v divadle opravdu denně a musel bych být trotl bez uší, abych si z toho něco neodnesl. Sedával jsem se zpěváky po představení a vzpomínám si, jak mi jednou barytonista Národního divadla Jožka Heriban řekl: Poslyšte, vy jste ale zvláštní mladík. Já když byl tak starej jako vy, takové zájmy jsem neměl. Opravdu jsem četl úplně všechno, co se o opeře napsalo, a věděl jsem, že bych to napsal líp. Zní to hrozně, protože mi bylo osmnáct.
Měl jsi všechny předpoklady stát se specialistou na operu, což se nestalo. Tvůj zájem byl nakonec mnohem širší.
Jednou jsem do Hudebních rozhledů napsal dopis rozhořčen jejich nekritičností vůči zasloužilým bardům. Ten dopis neotiskli, ale když jsem později mluvil se šéfredaktorem Vilémem Pospíšilem, přiznal se mi, že se mnou vnitřně souhlasí. Jedinkrát se odvážil zkritizoval Václava Bednáře, národního umělce a tehdy u nás baryton číslo jedna, že nemá kantilénu. Bednář ho pak prý zesměšňoval, chodil kolem divadla a volal: „Koupím kantilénu.“ A já si už tehdy říkal: V tom je něco špatně. Kritik se má vykašlat na to, že si z něj někdo dělá legraci. Buď si za názorem stojí, nebo nestojí.
Často a rád připomínáš, jak důležitým člověkem pro tebe byl operní pěvec Karel Berman.
Samozřejmě, úžasný chlap. Strašně hodný, nekonfliktní člověk. Jeden večer jsem si na něj počkal u zadního vchodu jako ta nejvášnivější obdivovatelka. Sblížili jsme se a já ho pak po představení často doprovázel domů, do Podolí. Jednak to byl podle mého nejlepší basista, jakého jsme tu kdy měli, jednak člověk, jenž přežil koncentrák, kde mu vyvraždili celou rodinu. Byl to on, kdo mi udělal názor na druhou světovou válku a třeba i na Němce, ačkoli – a to bylo zajímavé – navzdory své zkušenosti o nich nikdy neřekl špatné slovo. Jako stálý host berlínské Komické opery to byl i můj první Evropan obdařený jinou než ryze českou optikou. A kromě toho všeho mě jako jediný nepřemlouval, abych se učil zpívat. Jako by tušil, že můj bas je sice znělý, ale zase taková paráda to není. Já zpívám rád, ale když jsem se pak slyšel z magnetofonu, recenzi bych na to psát nechtěl.
Kde ti otiskli první kritiku?
František Gel, rozhlasový reportér norimberského procesu a velmistr novinářského řemesla, který mě učil na fakultě, mi vyjednal spolupráci s Večerní Prahou. Pamatuju se, že vůbec první recenzi jsem tam napsal ve dvaceti letech na Carmen ve Smetanově divadle s Ivanou Mixovou a Antonínem Švorcem. Pochopitelně jsem to vychválil. V redakci byli spokojeni, povzbudili mě a hned z toho byl malér. Napsal jsem o absolventském koncertu Fanynky Krysové a konstatoval, že hlasově jakžtakž, ale jinak naprosto bez ducha. Jenomže ona už tehdy byla profesorkou na konzervatoři, stěžovala si v redakci, kde mi řekli, že takhle psát nelze. Tím to skončilo. Já si myslím, že kdyby mi tu šanci dali, k rokenrolu bych se možná vůbec nedostal.
Ale dostal.
Při studiu jsem si přivydělával v redakci Československého sportu, kde by mě zaměstnali okamžitě. Vlastně jsem odsud odešel tak trochu z trucu. Psal jsem tehdy reportáže ze Závodu míru, které se líbily Otovi Pavlovi, a já měl ohromný pocit satisfakce, protože před startem závodu všichni v redakci říkali: Toho de Gaulla – tak mi říkali kvůli mému nosu – tam neposílejte, to zase bude samá literatura a žádný fakta. Jenomže vzápětí bylo v Lipsku MS v dráhové cyklistice, o níž jsem věděl úplně všechno. A oni tam poslali kolegu. Na nočních službách jsem bral telefony a přepisoval zpravodajství po reportérovi, který byl na dráze poprvé. To mě nakrklo a spontánně jsem zavolal do Mlaďáku a řekl si o místo. Krátce předtím mi otiskli článek o krasobruslení a moc se jim líbil. Jenomže já si vymínil, že nechci dělat sport, ale kulturu. Měl jsem štěstí. Tehdy odcházel Arnošt Lustig, jenž vedl kulturní oddělení, ale už byl slavný spisovatel a na redakční práci dost kašlal. První recenze, kterou jsem napsal, byla na recitál Wolfových písní v Rudolfinu. Na poradě mi pak řekli: Hele, je to pěkný, ale my jsme časopis pro mladý. Musíš se jít podívat do Semaforu. Poslechl jsem, a tím to začalo.
Zmínil jsi Otu Pavla. Druhého července by se dožil devadesátin. Oba jste se v určitou chvíli snažili vyklouznout ze škatulky „sportovní novinář“. Jak jste se seznámili??
Na schůzi sportovních novinářů. Vzpomínám si, že se tam něco hodnotilo, a já byl tehdy opravdu trochu drzý kluk. Kritizoval jsem tam nějaké zkušenější kolegy, jelikož jsem měl pocit, že píšou užvaněně. A když to skončilo, dohonil mě Ota, představil se a řekl: Hele, já ti chci jenom říct, žes mi přišel trochu nafoukanej. Ota byl o šest let starší, ale měl rád mladý lidi. Pamatuju si, když se v roce 1959 hrála v Bratislavě jedna skupina MS v hokeji, a to ti bylo krásný, protože byl třeba oddechový den a my courali městem. Já, Ota a Vlasta Sýkora, trenér národního mužstva. Sýkora miloval muziku, bavili jsme se o Janáčkovi a Brucknerovi. Když jsme pak přišli na hotel, řekl mi Ota: Já ti tak závidím, co všechno o té muzice víš.
Kdy sis uvědomil, že je opravdu velký spisovatel?
Když mi řekl, že přestane psát sport a pustí se do vzpomínkových povídek, řekl jsem mu, ať neblbne. Tehdy už dostával za své sportovní příběhy ceny i v cizině. Vypadal odhodlaně, tvrdil, že už si nějakou dobu dělá poznámky o tátovi a bratrech a o svém dětství, a já měl pocit, že se řítí do neštěstí. No a pak jsem si přečetl první stránku Smrti krásných srnců a rozbrečel jsem se u toho, jak to bylo krásný. V Otovi jsem se hodně zmýlil.
Je sympatické, že umíš přiznat neodhad. Podobně se kaješ v knižním rozhovoru Kritik bez konzervatoře v souvislosti s Katapultem, o němž jsi na sklonku osmdesátých let napsal, že je to kapela vyhnaná manažerskými prášky a do půldruhého roku z ní nic nebude.
Tady ti musím říct totéž co Jardovi Riedelovi (autor knihy Kritik bez konzervatoře; pozn. red.). Byl to prognostický malér. Že se mi ale písničky Katapultu nelíbí, bych napsal i dnes.
Jako první novinář u nás jsi v Mladém světě začal systematicky popisovat rokenrol, který rozboural veškerá pravidla platná ve stojatých, 50. letech. Měla taková pionýrština nějaká úskalí?
To se dělalo strašně dobře, protože jsem byl přesvědčený, že mám pravdu. Vysloveně jsem těm klukům chtěl pomoct. Ne že by se mi ten rokenrol tak strašně líbil, ale příšerně mě štvalo, jak jim swingaři nasazovali psí hlavu. Třeba Karel Vlach. Tvrdil, že to je šlápnutí vedle, že hudbu musí dělat profesionálové, což byla sranda, protože sám Vlach, jakkoli měl skvělý orchestr, byl původně drogista. Fakt je, že do půlky roku 1963 se slovo rokenrol psalo výhradně jako nadávka. Taky proto Sedláček s Kaplanem vymysleli „krycí“ název „big beat“. Nedalo mi to a připravil jsem v časopise velkou dvoustranu, na níž jsme velkým červeným písmem napsali: ROCK’N’ROLL! Poprvé v českém tisku. Tím to začalo. Když mi pak vyšla první kniha Zpěváci bez konzervatoře, chápal jsem to jako velkou satisfakci a jednu velkou oslavu rockové hudby a divadel malých forem.
Kritik v totalitním režimu, není to trochu vychýlení z osy? Měl jsi problém udržet si kritický odstup?
Neměl. Rychle jsem zjistil, že big beat nehrajou pouze géniové. Vždyť i já byl vychovaný swingem, chodil jsem na něj jako kluk tančit. Velkou roli hrálo, že nesnáším nespravedlnost, a přišlo mi ubohé, jak se bolševik po mladých muzikantech vozil. Byl jsem pyšný, když u soudu, který probíhal s Pavlem Sedláčkem za to, že si v západním Německu koupil auto a údajně tím ohrozil devizové hospodářství, četla obhajoba mé recenze z Mladého světa. To se nikdy předtím nestalo. Taneční hudba byla politikum jako nikdy předtím. I proto byla škoda, že mě z Mladého světa brzy vyhodili. Ale bylo jasné, že se se svazáky dřív nebo později střetnu.
Co byl bezprostřední důvod?
Tehdy probíhal soud s Mirkem Liďákem za to, že nakreslil pro představení jednoho brněnského divadla do státního znaku Švejka. A já dostal během besedy v Městské knihovně otázku, jestli si myslím, že jde o hanobení státního znaku. Odpověděl jsem, že největší urážkou státního znaku bylo, když pod ním v soudní síni byli k smrti odsouzeni lidi ve zfalšovaných procesech. Protože v publiku seděli lidé z vedení Československého svazu mládeže, bylo hotovo. Zpětně jsem za to vděčný. Bez toho vyhazovu bych nebyl donucen vymyslet si způsob obživy na volné noze, možná by nevznikly ty stovky poslechových diskoték, s nimiž křižuji republiku od roku 1971.
Články publikuješ přes šedesát let. Přemýšlíš dneska o psaní jinak než kdysi?
Je to pořád stejné. Mně se vždycky líbilo, když někdo psal hezkou češtinou, ta pro mě byla možná ještě důležitější než samotné téma. Já například přečetl všechno od Zdeňka Nejedlého. Je pravda, že to byl komunista a antidvořákovec, ale jeho čeština se mi vždycky líbila.
V roce 2019 jsi odehrál 125 klubových pořadů v různých koutech republiky, říkal jsi mi, že hraješ i víc než osmkrát za měsíc. Momentálně chodíš o francouzských holích. Kde bereš tu sílu.
Kolena mám špatný už třicet let. Když zvládnu tady u nás v domě čtyři patra bez výtahu, mám vyhráno. Do auta nasednu a odvezu se až na místo. Procházky po lese nedám, ale hrozně rád řídím a poslouchám u toho muziku.
Všiml jsem si, že se na výjezdech opakují některé bašty. Třeba Chrudim.
Je to o osobních vazbách. Chrudim je jasná, tam mě zve Jan Vichr, a to není pořadatel, ale nadšenec. Těsně před revolucí mě přes zákaz vystupovat ve Východočeském kraji pan Vichr pozval do Pardubic na filmový festival, kde promítali nějaký hudební film. Poprosil mě o pár slov. Od té doby se kamarádíme. Celé moje hraní stojí na jednotlivcích, kteří bez toho nemohou být. Třeba Sokolov byl léta spojený se jménem František Klímek. Všichni včetně Mišíka jsme tam rádi jezdili. Načež se pan Klímek přestěhoval a Sokolov zvadl. A řekl by sis: jediný člověk…
Politické názory v republice se v poslední době hodně polarizují. Cítíš to i na svých cestách?
Lidi, co chodí na mé pořady, se většinou o politiku zajímají. Například v Rožnově pod Radhoštěm pořad skončí, ale všichni víme, že budeme dál diskutovat. Z legrace tomu říkáme rada moudrých. Jsem rád, že tihle lidé patří k elitě a většinou i k vedení města.
Je takových ostrůvků v republice hodně?
Čemu říkáš hodně?
Je v každém okrese aspoň jeden?
To si myslím, že ano. Řekl bych, že na úrovni obcí a malých měst na tom nejsme špatně, ale já si taky rád věci namlouvám.
Tvým velkým životním tématem byli Beatles. Konečně, tvá kniha Poplach kolem Beatles z roku 1966 jako první uceleně odvyprávěla příběh liverpoolské čtyřky. Viděl jsi je někdy na vlastní oči?
Bohužel, neviděl. Do Anglie jsem se poprvé dostal v roce 1974, do Ameriky až o osm let později.
Jaké to bylo?
Já se na to pečlivě připravil, odebíral jsem Melody Maker a zaškrtal si koncerty, které chci navštívit. Třeba už po čtyřech dnech jsem odjel padesát kilometrů za Londýn na festival, jenž končil vystoupením The Who. Byl to kulturní šok. Pamatuju si policajty na koních s velkýma zadkama, říkal jsem si: Bože, co se tu bude dít, ale oni po půlnoci zase poklidně odjeli, jako by se vraceli z projížďky v parku. Lidi se k sobě chovali hezky, a když si bubeník The Who Keith Moon postavil soupravu, vypadalo to jako korunovace Borise Godunova: všechno svítilo a zářilo a nejlepší na tom byl ten krystalicky čistý zvuk, když začali hrát. Uvědomil jsem si, že rokenrol je ještě krásnější, než jsem si myslel.
Byl to náš teenagerovský sen, ale věřil jsi i ty, zasvěcený člověk, že by se Beatles mohli dát v 70. letech znova dohromady?
Nevěřil, tolik jsem toho o jejich rozpadu přečetl, že mi to přišlo naprosto logické. Přiznám se, že vysloveně adorativní vztah jsem v pop-music neměl k nikomu. Nikdy jsem na žádného rockera nečekal hodinu po představení jako na Bena Blachuta. Taky vyslovených přátel jsem měl mezi muzikanty málo. S Milanem Chladilem jsem hrál basket, Pavel Bobek byl výborný kluk, který mimochodem studoval architekturu u táty mé ženy Jitky, moc rád mám Glena Hansarda. Toho jsem objevil ve Valmezu. Hodně zvláštní kluk, syn boxera, mistra Irska, který rodinu opustil. Vyrůstal s mámou, jež Glena vychovávala tím, že mu pouštěla Cohena. Seděli jsme kdesi u táboráku, moc jsme si rozuměli a mně bylo jasné, že tenhle kluk má obrovský potenciál. To bylo ještě před tím, než se dal dohromady s Markétou Irglovou. Před dvaceti lety jsem ležel v nemocnici se žaludkem a Glen mě tam navštívil. Ačkoli neumí česky ani slovo, našel jednotku intenzívní péče a začal mi hrát na kytaru. Povídám mu: Glene, tady to nejde. A tak hrál hodně potichu, Jitka mi pak říkala, že mě chtěl rozžít. Zpíval staré swingovky, které jsem znal s českým textem, a tak jsme si dvojjazyčně krásně zazpívali. Když asi za hodinu odešel, omlouval jsem se na oddělení všem, že jsme rušili. A ženské říkaly: Vidíte, a my vás chtěly poprosit, jestli byste nemohli zpívat víc nahlas.
Všichni, co píšeme o hudbě, ve skrytu duše nepřestaneme čekat na zjevení talentu, který vystoupí z řady. Zažíval jsi ho během své novinářské kariéry často, anebo spíš vzácně?
Spíš vzácně. Nezapomenu, když jsem poprvé slyšel Dylana, a taky vím, jak mě uhranul Donovan. Většinou to bylo spojené se silnou melodií. Ta doba, když jsem melodii přestal potřebovat, přišla až po třicítce.
A doma?
Tak například slovenská muzika. Mně přišla jako zázrak. V jejím jménu jsem v šedesátých letech v rozhlasové Houpačce asi nejvíc bojoval s obecným vkusem. Zatvrzele jsem ji nasazoval do hitparády, jakkoli vypadávala jedna písnička za druhou. Jsem rád, že mi historie dala za pravdu. Prúdy, Pavol Hammel, u nich začíná celá slovenská moderní hudba.
Když jsem mluvil o zjevení, myslel jsem, že řekneš Kryla.
Ano. Začátkem roku 1968 mi Miloš Zapletal poslal z Ostravy asi patnáct nahrávek, tři nebo čtyři věci byly od Kryla. To se mi líbilo okamžitě.
Když to porovnáš s Otou Pavlem, bylo to omračující, jakože velké dílo?
To asi ne, ten Ota, ten byl o tolik výš než jeho současníci, sportovní novináři. U Kryla bylo úžasné, že mi Zapletal za pár měsíců poslal další nahrávky a já měl na podzim, za necelý rok, materiál na velkou desku od kluka, kterého nikdo neznal. Při vší úctě k jiným v tomhle byla ryzí kvalita. Strašně se mi líbily jeho melodie. Taky když pak zemřel a starý pan Eben hrál na Břevnově na pohřbu ty jeho věci na varhany, říkal jsem si, jestli si teď nikdo neuvědomí, jak je to nezávisle na textech úžasná muzika, tak už ničemu nerozumím.
Stejně je neuvěřitelné, že těsně po okupaci, kdy tu řada zpěváků a kapel pořád čekala na pořádnou nahrávku, podařilo se prosadit velkou desku někoho naprosto neznámého, navíc Nepražáka.
V Houpačce měl čtyři písničky, které všechny okamžitě vypadly. Vyhrála až Bratříčku, zavírej vrátka. Když jsem sestavil návrh na album, přinesl jsem ho na náslech do Supraphonu, kde jsem byl členem redakční rady. Vážně jsem si myslel, že si všichni sednou na zadek. Nestalo se to. A to tam byli i mladší kluci, Mirek Tůma, Lubomír Dorůžka. Ani jeden neřekl: To musíme vydat. Přitom zpětně to vypadá, že přece každého blbce by napadlo udělat Krylovo album. Když mě v Supraphonu odmítli, šel jsem do Pantonu. Říkal jsem si: To nemůže vyjít, ale aspoň budu mít čisté svědomí. S ředitelem Janem Hanušem jsem se viděl poprvé v životě. Znal jsem jeho opery, ale to on nemohl vědět. Asi dvě minuty poslouchal a pak řekl, že by to šlo. To jsem zíral.
Řekl bys, že tohle byla ta chvíle, kdy jsi výrazně ovlivnil dějiny české hudby?
Ano. A jsem na to hrdý.
