Farářka Martina Viktorie: Je varující, jak tiše jsme si nechali v karanténě sáhnout na vlastní integritu a svobodu
Je mladá, krásná, profesí husitská farářka. Zažité představě, jak takový prostředník mezi člověkem a Bohem vypadá, se vymyká – líčí se, rudá rtěnka jí sluší, píše populární blog, má ráda kubánské doutníky a jejím favoritem v bibli je překvapivě šmejd a korupčník. S Martinou Viktorií Kopeckou (33) jsme se setkaly před výročím upálení Jana Husa. V čem tenhle muž středověku může inspirovat dívku 21. století? Možná byl moralista, ale neohnul hřbet a drásavým příkladem ukázal, co to je být Čechem, říká. Vůbec nepochybuje, že měl ve vězení děsný strach. A mimochodem, melou boží mlýny a pravda vítězí?
Jak vás správně oslovovat? Četla jsem na vašem blogu Deník farářky, že vám kadeřník říká velebnosti?
Já slyším na všechno, ale nejsprávnější je asi sestro farářko nebo Martino Viktorie, kdybychom spolu mluvily v osobní rovině. Husitská církev nikdy nevytvářela nadbytečnou hierarchii, čili my neříkáme farářům otče, protože to připomíná vzhlížení nehodného dítěte k otci, který je autorita a ví všechno.
A není-li člověk členem vaší církve?
Tak mi říká většinou paní farářko. Pikantní je, že já jsem vlastně kněz, ale ženskou podobu tohoto slova nemáme. Řekne-li se kněžka, a byť říkáme, že Bůh je láska, tak kněžka lásky už míří do úplně jiného odvětví. Farářka je jediný ženský tvar k označení mé profese.
Začněme od začátku. Vy jste byla normální holka z menšího města, pracovala jste po gymplu ve velké firmě, pak jste se rozhodla studovat „nějaký humanitní obor“, vyšla z toho teologie na Husitské teologické fakultě a následně i křest. Až potud stále „normálka“. Ale ve třiceti jste přijala kněžské svěcení. Proč ta životní výhybka?
Po gymplu jsem šla pracovat, protože mě nevzali na vysokou školu. Ale i když jsem v té práci zdomácněla, nějak mě to nenaplňovalo. Chtěla jsem udělat vývojový krok. Na Husitské teologické fakultě brali bez přijímaček. Vybrala jsem si obor teologie, byť jsem zpočátku netušila, co to obnáší. A pak, ve třiceti, jsem měla už za sebou křest, operaci srdce a nějaké období krize, kdy jsem poznala sama sebe. Jenže pořád to nevypadalo na kněžské svěcení. Můj nadřízený biskup říkal: „Já to ještě nevidím, ještě to tam není.“ Štvalo mě to, nevěděla jsem, v čem jsem nedostačivá. Ale řekla jsem si: „No co, holka, svěcení není pro všechny, nech to bejt, holt nebudeš farářka, budeš jáhenka, budeš pořád dělat, co děláš, jen nebudeš sloužit celou bohoslužbu,“ a na to urputné usilování jsem se vykašlala.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
