Když chcete onanovat, neobtěžujte tím ostatní, říká spisovatelka a novinářka, později i politička Daňa Horáková

„Paměť je svéhlavá. Když jsem se pouštěla do knihy O Pavlovi, měla jsem dvě otázky: Co tam je? A smím to? Paměť vám připomíná věci, na něž se nemá zapomenout. Jiné vzpomínky jsou rozmazané jako nepovedené fotografie. Ale tím, že jsem měla k dispozici Pavlovy deníky, svůj deník, poznámky, fotky, cedulky, na které jsme si psali vzkazy… Vybavíte si jeden zážitek a začnou naskakovat další,“ vypráví mi žena, která po boku jedné z ikonických postav české nové vlny strávila v Praze a Mnichově druhou polovinu 70. a začátek 80. let. Ještě předtím, kolem roku 1975, vedla s Václavem Havlem samizdatovou Edici Expedice, v první vlně podepsala Chartu 77, na svatbě s Pavlem Juráčkem jí byl za svědka spisovatel Ludvík Vaculík. Podle její ještě v Praze vzniklé novely Den plný pitomců (v samizdatu vyšla v Edici Expedice a Edici Petlice v roce 1978, v Torstu pak v roce 2014) natočil v roce 1981 režisér Werner Schroeter oceňovaný film Tag der Idioten (Den idiotů). Dlouhá léta pak pracovala, často na vedoucích pozicích, v největších německých časopisech Bunte a Bild a také jako zástupkyně šéfredaktora v berlínském nedělníku Welt am Sonntag. Po listopadové revoluci jí Jiří Gruša nabídl post kulturní atašé na ambasádě Československa v Bonnu. Nabídku prý odmítla poté, co ji koncem zimy 1990 v budově ministerstva zahraničí na Loretánském náměstí vítal vrátný pozdravem: „Soudružko!“ Zřejmě udělala dobře. Vedle publikační činnosti se mezi lety 2002 až 2004 stala hamburskou ministryní kultury v době, kdy se rozhodlo o stavbě dnes věhlasné Elfie – Elbphilharmonie.

Je celkem jisté, že svou otevřenou knihou O Pavlovi řadu lidí pobouří. V jejím případě jde nejvíce o poohlédnutí, o návrat v čase: „V Německu jsem musela odmítnout češtinu, abych mohla fungovat v němčině. A stejně, jako se touhle knihou vracím k češtině, vrátila jsem se k Pavlovi, třicet let po jeho smrti. A vracím se také k oranžové, k barvě, která mě bavila.“

Proč jste se odhodlala sepsat vzpomínky na dobu s Pavlem Juráčkem až nyní?

Když Pavel v roce 1983 odjel zpátky do Prahy, nechal po sobě kufřík, který jsem s sebou po Německu tahala dlouhá léta; vůbec mě nenapadlo se do něj podívat. Říkala jsem si: Má právo na tajemství, ať to zůstane zavřené. Kdo ví, co v tom je. Až pak, když jsem se dozvěděla, že v roce 2003 v Národním filmovém ústavu vyšel jeho Deník (výběr z deníků z let 1959–1974 sestavený Janem Lukešem; pozn. red.), jsem kufřík otevřela a našla tam jeho deníkové zápisky z Mnichova. Vůbec jsem netušila, že si deníky píše. Po přečtení jsem je zase rychle zavřela. O mně tam není nic hezkého, ostatně on hezky nepíše o žádné ze svých tří manželek. Až později, když jsem se dozvěděla, že Viktor Stoilov se chystá postupně vydávat rozšířená vydání všech deníků (v Torstu zatím vyšel v roce 2017 Deník I. z let 1948–1956, v roce 2018 Deník II. z let 1956–1959 a vloni Deník III., mapující období 1959–1974; pozn. red.), došlo mi, že je musím dát k dispozici, aby dílo bylo kompletní – že to je mnohem důležitější než skutečnost, že mě to asi bude bolet. Zavolala jsem Viktorovi, on okamžitě sedl do vlaku a přijel za mnou do Hamburku. S tím, že snem každého vydavatele je dostat se k rukopisům, o kterých nikdo nevěděl, si deníky odvezl do Prahy. Za pár dní mi zavolal, že je chce vydat. Já souhlasila pod podmínkou, že budu smět napsat doslov, abych uvedla věci na pravou míru, abych to Pavlem popsané ukázala ze své perspektivy. Jenže po měsíci jsem místo deseti nebo patnácti stránek měla stran sto. A Viktora napadlo, že by z toho mohlo být víc než doslov, totiž kniha, nad kterou jsem pak strávila další tři roky života.