Mám chuť dávat si nálože, říká český herec Ivan Trojan

Jak ji vidíte, tu současnou českou kulturu?

Pozitivně. V minulých měsících se ukázalo, jak dobře my Češi fungujeme. Občanská společnost nejen že existuje, ale je v případě potřeby i připravená k rychlé akci. Jsme v těch­hle krizových obdobích, to víme už od sametové revoluce, fakt dobří. Jenže teď přišla ta těžší část. Opozice je nesjednocená, končí podpory, nastává život a nikdo přesně nevíme, jaký bude. Obávám se totiž, že kultura tu krizi dost odnese. Ale jak říkával Ivan Hlinka: „Hlavně se z toho neposrat.“

Co by teď pomohlo?

Kdyby lidi přišli do kina. A do divadla.

Aniž byste to plánovali, Bourák je i navzdory kritikům takový pozitivně postkoronavirový film.

Poselství Bouráka je, že přes všechny překážky má smysl žít. I po padesátce. Je to film o druhých šancích, o tom, že v životě můžete spadnout až na dno, a přesto se vyhrabat. Je i o tom, že chlapi mají v určitém věku tendenci hledat štěstí jinde, a je obdivuhodné, když to jejich manželky ustojí. Pro tu roli jsem ale v sobě neměl téměř nic. Ač je ta postava povoláním opravář aut, mně trvá vyměnit pneumatiku celou věčnost. Jsem v autě rád, protože tam můžu být sám, ale jinak jim nerozumím, vím akorát, kde je motor. Nejsem opravář aut, nejsem tanečník a na placu jsem byl mladší bratr producenta a režiséra. O čtyři a půl roku mladší bratr. Lehce smrtící kombinace.

Navíc v Bourákovi je zásadní ro­kenrol…

To jsem bohužel věděl. Proto mě napadl choreograf, herec a tanečník Marek Zelinka – že by mě mohl zachránit. Mně se moc líbilo, jak dělal soutěž StarDance, šmrncnutou do bohémství. Tak jsem rád, že nakonec vytvořil i celou, podobně lehce ulítlou pohybovou architekturu Bouráka.

Co vaše tělo na ten půlroční fyzický zápřah?