Na Mengeleho myslím každý den, říká psycholožka Edith Egerová, která přežila Osvětim
„Vy voláte z Prahy? A pošlete mi recept na knedlíky? Miluju vepřo knedlo zelo! Právě píšu kuchařku, pak už můžu i umřít!“ Edith Egerová (92), narozená v Košicích, má pro Prahu zvláštní místo ve svém srdci. Z Československa utekla i s manželem a dcerou v roce 1949, v USA se díky práci s americkými válečnými veterány stala špičkovou psycholožkou. I teď ze svého kalifornského sídla La Jolla pracuje s pacienty po Skypu a Zoomu. Její unikátní autobiografický bestseller Máme na vybranou u nás loni vydalo nakladatelství Práh, letos na podzim se chystá pokračování Dar. Přežila Osvětim i pochod smrti; z hromady mrtvých těl ji 4. května 1945 vytáhl americký voják.
Váš manžel Béla Eger odmítl v roce 1948 v Praze post ministra zemědělství, který mu nabízeli výměnou za vstup do komunistické strany. Řekl: „Ještě nedávno to byli náckové a teď jsou z nich najednou přesvědčený komunisti.“ Takže pouhé tři roky po Osvětimi jste už zase musela utíkat?
No jinak to holt nešlo, všechno nám vzali, napíchli telefon, museli jsme pryč, jinak by to nedopadlo dobře. Béla byl bohatý, a tak jim lezl na nervy, už byl ve vězení, musela jsem ho vyzvednout a šup pryč. Původně jsme chtěli do Izraele, ale měla jsem pocit, že Amerika bude bezpečnější. Že nás od ostnatých drátů, totalitních států, nacistických lágrů i uprchlických táborů bude dělit celý kontinent. Myslela jsem si, že mě minulost nemůže dostihnout. Když jsem poprvé uviděla americké mrakodrapy, věřila jsem, že už všechno bude báječné. Ale je vám asi jasné, že nebylo.
Bála jste se někdy o svůj život po tom, co jste přežila Osvětim?
Bezprostředně poté, co mě osvobodili, jsem dlouho ležela v nemocnici a trpěla bolestmi. Byla jsem svobodná, ale se zlomenými zády, nemocná, a hlavně se zlomeným duchem. Co teď? Chtěla jsem umřít, protože když jsem ráno vstala, neměla jsem smysl života, žádný cíl.
Ano, píšete, že jste docela dlouho nevěděla, co budete v životě dělat…
No právě. Chtěla jsem být před válkou gymnastkou, ale na olympiádu mě už nepustili. Trvalo to, než jsem se osmělila a řekla: „Mé jméno je doktorka Edith Eva Egerová, protože vedu lidi k tomu, aby se vyléčili.“ Vyléčit se z traumatu je těžké. Musíte znovu najít sebe jako malého chlapce nebo malou holčičku a přestat dělat, co pro vás není dobré.
O tom bude vaše druhá kniha?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
