Milan Knížák odpovídá na otázku, jestli je dobrý malíř, popisuje, jak hledá Boha, a vzpomíná na válku

V čem vás změnilo stárnutí?

Pracovat mi stále nedělá žádné potíže, ale nějak nezvládám život. V tom vedru, které je, mě unavuje i mluvit. Nebaví mě se ani oblékat. Nejradši chodím na chalupě nahý. Není sem odnikud vidět, navíc proč by mě místní šmírovali. Už mě znají.

Vnímají vás jako příjemného člověka, nebo podivína?

Nevím, jak mě vidí teď, možná se mě trochu bojí, ale za bolševiků, kdy mě udával, kdo mohl, to tu nebylo jednoduchý. Brzy poté, co jsem se sem nastěhoval, se jim doneslo, že jsem měl v Tachově soud (v roce 1973 tam byl za údajné poškozování zájmů republiky v cizině odsouzen na dva roky nepodmíněně, krajský soud v Plzni však rozsudek překvalifikoval na jeden a půl roku podmíněně; pozn. red.) a chtěli mi barák sebrat. Předešlý dům v Krásnu si zabral v době, kdy jsem byl půldruhého roku v Americe, nějaký ředitel autoškoly, komunista. Nemohl jsem nic dělat, protože jsem na něj neměl žádné papíry. Po válce se domy tady, v pohraničí, prodávaly za pivo. Mě už stál patnáct set. Ale už od roku 1973 bydlíme v Praze a na venkově pobýváme jen občas.

Stýkáte se s místními?

Sami od sebe nikam nechodíme, ale oni nás zvou. Třeba když pořádají nějakou oslavu nebo něco opékají na rožni, ale mají k nám respekt a neobtěžují nás. Chovají se slušně.

Jak vidíte uplynulých třicet let v této zemi?

Devadesátá léta, na která se dnes nadává, mi připadala krásná. Aspoň jejich první polovina. Byla plná nadšení i chyb. Dobu, v níž se chybuje, mám rád, protože se něco děje. Dnešek považuju za katastrofu, protože nám vládnou komunisté. Jak přeneseně – Babiš a další –, tak přímo tím, že se vládnutí de facto účastní. To považuju za degradaci ideálů, které jsme, alespoň někteří z nás, po roce 1989 měli.

Měli se tenkrát komunisté zakázat?