Nacista je praktické slovo, říká osvětimský vězeň Miloš Bondy
Dlouho nechtěl vzpomínat na to, co prožil ve vyhlazovacích táborech. Po letech si však Miloš Bondy (9. 12. 1924 až 27. 6. 2020) uvědomil, že vzpomínky sepsat musí, a v knize Co odvál dým zaznamenal svůj příběh. Letos v červnu Miloš Bondy zemřel. „Přibývá lidí, kteří by rádi zapomněli na to, co se stalo,“ řekl mi při poslední návštěvě Prahy. „Povondra,“ představil se předtím.
Proč jste si změnil jméno?
Hodně Židů si po válce změnilo svá příjmení na nežidovská. Z mého strýce Karla Bondyho, jejž před lágrem uchránil sňatek s árijkou, se například stal Karel Borský.
Pan Povondra vystupuje v Čapkově Válce s Mloky…
Správně. Pan Povondra je vrátný pana Bondyho, proto jsem si to jméno od Čapka vypůjčil. Čapka jsem četl od studentských let, k Povídkám z jedné kapsy jsem se nedávno vrátil snad popadesáté, jeho Válka s Mloky v sobě obsahuje varovnou předpověď… Nikdy jsem neskrýval, že jsem Žid, ačkoliv jsem se navenek jmenoval Povondra. Jednou jsem však svůj židovský původ zapřel. Na začátku dubna 1945 v Buchenwaldu. Židovské vězně vyhnali z baráků na Appellplatz, aby nás odvezli a na poslední chvíli zabili. Chtěl jsem si zachránit život. Strhl jsem si z vězeňského mundúru číslo i židovské označení a zakřičel na esesáka, že nejsem žádnej Žid, že jsem Čech. On se rozkatil: „Tak co tady děláš? Mazej do českýho baráku.“ Tam mi jeden vězeň dal jehlu s nití a červený trojúhelník pro politické vězně s vyznačenou českou národností.
Kdybych se vás ptala na něco, o čem by vám bylo zatěžko mluvit…
Nebojte, můžu mluvit o všem, se mnou už to nic nedělá.
To jste šťastná výjimka.
Samozřejmě některé obrazy nevymažu z paměti, kdybych sebevíc chtěl. Nejhroznější asi bylo, když jsme v Osvětimi museli jednou vyklízet mrtvé z plynové komory v takzvaném červeném domku.
Předvolání do transportu jste dostal v létě 1942.
Já si ze všeho, blbec mladej, dělal legraci, ale rodiče byli zoufalí. Tatínka jsem viděl podruhé v životě plakat, poprvé se rozplakal, když poslouchal rozhlasový projev Zdeňka Štěpánka v září 1938. Naposledy měl tatínek v očích slzy v Osvětimi, když mluvil o mamince. Soužilo ho, že nás rozdělili, že tu hrůzu musí snášet sama. V tu chvíli jsme netušili, že ji poslali rovnou do plynu…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
