Lars Kepler: Když píšeme, zdá se mi ten příběh a pronásleduje mě. Nemůžu pořádně spát, dokud není dopsáno
Doma ve Švédsku jsou nejprodávanějšími spisovateli desetiletí a po světě koluje přes patnáct milionů jejich knížek ve více než čtyřiceti jazycích, přesto vám jejich jména možná nic neřeknou. Alexandra Coelho Ahndorilová (54) a Alexander Ahndoril (53) jsou momentálně nejúspěšnější světovou dvojicí píšící společně knihy, konkrétně detektivky, přesněji ty s vyšetřovatelem Joonou Linnou. A právě dnes, 21. října, vychází zároveň s originálem český překlad osmého dílu série.
O Zrcadlovém muži se dočtete v portrétu Larse Keplera v zítřejším Reflexu, zde přinášíme ukázku z našeho říjnového rozhovoru s dvojicí, který se vinou pandemických opatření odehrával jen na obrazovkách počítačů, po Skypu.
Říká se, že rodinná pouta a byznys nejdou dohromady a společné podnikání s manželem nebo manželkou bývá cestou k rozvodu. Vy dva nejenže pracujete spolu, ale dokonce ještě z domova, kdysi jste osm let žili a bok po boku pracovali v garsonce o výměře 23 metrů čtverečních…
Alexandra: Teď už jsme ve větším a máme dokonce vlastní pracovnu, už nesedíme loket na lokti jako kdysi. A rozhodně nám to zlepšilo manželství. Než jsme spolu začali psát, žili jsme dost oddělené životy, každý tvořil sám, sám jezdil na autorská čtení, sám absolvoval rozhovory…
Alexander: Pro nás je naopak přínosné pracovat spolu. Lidi nadávají, že nemají čas na rodinu, zatímco my můžeme kdykoli diskutovat a sdílet nové zkušenosti, jezdit společně na rešerše…
Alexandra: Opravdu děláme všechno spolu. Bylo by divné, kdyby jel k nějakému rozhovoru s psychologem jen jeden z nás a ten druhý mu pak musel poznatky zprostředkovat. Lars Kepler musí být jeden hlas, jeden tón, jeden styl. Při finálním čtení si skutečně nejsem jistá, kdo z nás napsal co.
Alexander: Psát ve dvou je výhodná strategie zejména pro velmi komplikované příběhy s mnoha detaily. Máte to s kým probrat, je vás víc na případné doladění drobností. A vůbec nejlepší na spoluautorství je sdílet úspěch a cestovat spolu po autogramiádách a turné po zahraničí. Takhle se nám stýská jen po dětech, ne po sobě navzájem, když třeba jedeme bůhvíkam do L.A.
Do L.A.? Byli jste jednat o snímcích podle vašich knih? Viděla jsem teď znovu Hallströmova Hypnotizéra a musím říct, že to byla jedna z nejhorších filmových adaptací románu, co jsem kdy musela přetrpět.
Alexander: Ano, byl to děsný film. Ale tehdy jsme prostě neměli na nic vliv, viděli jsme to, až když bylo hotovo.
Alexandra: Letos na jaře jsme v Kalifornii jednali o filmech do kinodistribuce i o televizním seriálu. Chtěli začít s Písečným mužem, což je podle nás velmi dobrý nápad. Před koronou vypadalo všechno velice slibně, teď v kultuře nikdo nevíme dne ani hodiny. Jisté je, že se zatím nic nepodepisuje ani netočí. Aby z těchhle knih vznikl dobrý film, tvůrci se nesmějí odchylovat od příběhu a musejí respektovat jeho klíčové momenty a body zlomu. Ale dobří scenáristé se špatně hledají, to vám řekne každý.
Alexander: A hlavně si nemyslete, že žijeme představou, že nám někdo natočí filmy. Jsme spisovatelé a kniha je pro nás primárním médiem, to je naše práce a vášeň. Pokud vznikne dobrý film, je to jen bonus.
Svou novou knihu, Zrcadlového muže, jste psali skoro dva roky. Proč tak dlouho? Říkala jsem si, že pro vás jako pro rodiče tří dcer muselo být zvlášť mučivé popisovat scény násilí na mladých dívkách, které tentokrát hrají role obětí… Máte noční můry, když píšete o nočních můrách?
Alexandra: Když píšeme, zdá se mi ten příběh a pronásledují mě noční můry, nemůžu pořádně spát, dokud není dopsáno. Tentokrát, při psaní postavy Caesara, jsme dokonce chvílemi museli odcházet od počítačů na balkon a prostě se tam jen chvilku dívat do zeleně, dýchat čerstvý vzduch.
Alexander: To je přesně důvod, proč o tom píšeme: odžíváme si ty hrůzy na papíře, kde můžeme problém vyřešit, kde se lze dopracovat ke šťastnému konci.
Alexandra: Chytíte pachatele a svět je zase v pořádku. Než se nám holky narodily, myslím, že jsme si ani neuvědomovali, jak zlé a nebezpečné místo může svět být.
Tenhle Caesar je opravdu případ pro psychiatra; v prakticky každé vaší knize je někdo psychicky narušený, ne vždy jen pachatel. Zabýváte se hodně detaily diagnóz?
Alexandra: Ačkoli píšeme pro zábavu, je zásadní být autentičtí a přesní. V každé z našich knih je aspekt, u kterého si přejeme, aby byl vnímán jako velice vážná věc, jako společenský problém, nejen nějaké pozadí příběhu.
Alexander: To je naprostý základ, všechno si o dané chorobě nebo poruše přečíst a pak to pro jistotu ještě konzultovat s psychiatry, máme také psycholožku, která sama používá hypnózu. Takže třeba policejní práce, jak ji popisujeme, takhle skutečně probíhá, všechny procedury sedí.
Po nějakém čase se vrátila zásadní postava prvotiny, traumatizovaný hypnotizér Erik Maria Bark, který po hostování ve Stalkerovi(pátý díl, česky vyšel roku 2015; pozn. K. K.) dlouho čekal na svou příležitost. Proč hrdinu své první společné knihy nezaměstnáváte častěji?
Alexander: I když hypnotizér odpočíval, neustále ho máme na zřeteli, sledujeme jeho život – a teď se zdálo vhodné ho zapojit.
Alexandra: Když píšete knižní sérii, je výhodou, že postavám nikdy nemusíte říkat sbohem, vždycky se mohou vrátit.
Proč jsou podle vás Seveřané mistry detektivek a proč je ve Skandinávii a Finsku tento žánr čtenářsky tak populární?
Alexandra: Nemáme skoro žádné lidi, jen husté lesy, takže jsme samotáři, co rádi čtou a rádi se bojí. Ve skandinávských zemích a Finsku je navíc dlouhá tradice detektivní literatury, patří to k naší tradici, stejně jako samotné čtení, psaní a rozebírání společenské situace. Vzpomeňte, že náš předseda vlády Olof Palme byl v roce 1986 zavražděn, tehdy neznámo kým, a z každého Švéda se tehdy stal amatérský soukromý detektiv a šiřitel nebo kritik konspiračních teorií. Vždyť my tu krimi i žijeme!
Alexander: Na druhou stranu jsme mírumilovný národ, kterému nic nechybí, takže si to odžíváme aspoň na papíře, vypořádáváme se se svými strachy prostřednictvím fikce.
Jak se vám teď ve Švédsku žije? Se sto tisíci nakažených a šesti tisíci zemřelých švédská situace nevypadá nijak skvěle, ale na druhou stranu jste nikdy nevypnuli ekonomiku…
Alexander: Myslím, že každá země čelila úplně jiným výzvám, v souvislosti s tím, kde virus začal bujet nejdřív, s hustotou zalidnění, s vybaveností nemocnic a poměrem lékařů a lůžek vůči počtu obyvatel…
Alexandra: Švédové jsou poslušní a opatrní, takže jsme se izolovali bez pokynu shora. Spousta lidí tu pomřela, na druhou stranu jsme nikdy nevypnuli ekonomiku. My třeba naše staré, zranitelné rodiče neviděli dlouhé měsíce jinak než přes skype.
Alexander: Na začátku bylo nemocných plno, protože každý slušný Švéd jede v zimě na dovolenou do Alp, nejlépe na sever Itálie. Ale pozor, bereme to velmi vážně, sám mám problémy s plícemi a opravdu na sebe dávám pozor. A uvědomuju si, jaké máme štěstí, že můžeme vykonávat svoje povolání, sedět a psát, jak je nám libo. Samozřejmě že naše velké turné po Spojených státech a spousta dalších kratochvílí padlo, ale co? Nevlastníme restauraci a nepodnikáme v turistickém ruchu…
Komerční úspěch v létě vydané Karantény Petera Maye mě inspiruje k jedné otázce: nelákalo vás použít aspekty aktuální bezútěšné situace do své novinky? Dost by se to do ní hodilo…
Alexander: Odehrává se v létě roku 2019, to by se muselo změnit. A přišlo by mi neuctivé těžit z té tragédie, když tolik lidí pomřelo.
Alexandra: Pandemie vypukla, když jsme Zrcadlového muže dokončovali, a opravdu jsme zvažovali, zda do příběhu aktuální prvky nezahrnout. Nakonec jsme se ale rozhodli svoji knihu nezavirovat, i proto, že nám bylo jasné, že to udělá spousta spisovatelů a filmařů. Navíc z počátečního chaosu popsaného v úvodech každé naší knihy vždycky dostáváme svět zpátky do pořádku. A jak se nastoluje rovnováha v případě koronaviru, to netuší ani největší ekonomické a imunologické mozky světa.
Rozhovor Kateřiny Kadlecové s autorským duem Lars Kepler najdete v aktuálním tištěném Reflexu číslo 43, který je od čtvrtka 22. října k dostání v trafikách a na webu ikiosek.cz >>>
