Chtěli jsme se trefit do ladovské poetiky, říká režisér pohádky O vánoční hvězdě Karel Janák
Po osmi letech od Dvanácti měsíčků se do štědrovečerní pohádky České televize vrací sníh. Nová pohádka O vánoční hvězdě vypráví o hvězdě Deničce (Tereza Ramba), která kvůli úkladům žárlivé sokyně Proximy (Aňa Geislerová) spadne na Zemi. Aby se dostala zpátky na nebesa, musí přesvědčit stydlivého vesnického učitele Václava (Vojtěch Kotek), aby se zkusil ucházet o princeznu Amálku, do níž je zamilovaný. Dvanáct měsíčků i O vánoční hvězdě natočil zkušený Karel Janák, který má tímto štědrovečerních pohádek na kontě už šest.
Pohádku O vánoční hvězdě táhnou ženské postavy, zatímco ty mužské zůstávají dost pasivní. Podobně to vypadá i v jiných nových českých pohádkách, třeba v letošní Princezně zakleté v čase. Byl tenhle „emancipační“ motiv ve vašem případě záměrem?
Záměr to úplně nebyl. Jako spoluautor scénáře jsem samozřejmě posiloval ty důležité postavy, což jsou Denička a Proxima, a když jsem pak viděl první střih, sám jsem si říkal, jestli nejsou silné až moc. Prostě to vyplynulo z příběhu, nechtěli jsme se trefovat do nějakých trendů. Mně osobně se líbí, když ženy jsou ženy a muži jsou muži. Ale hlavní hrdinky jsou tu sokyně v lásce, tak prostě musejí být aktivní.
Jak se vám podařilo přesvědčit Terezu Rambu, aby relativně brzy po porodu ztvárnila jednu z hlavních rolí, navíc při zřejmě dost náročném natáčení na Slovensku a na sněhu?
No ukecal jsem ji. Přesvědčil jsem ji, že to dá. Už jsem s několika herečkami po porodu, i když ne takhle čerstvě, točil, tak jsem jí sliboval, že to zvládne. A hlavně se nechala přesvědčit scénářem, který se jí líbil. Taky mi pomohla její maminka a lidé z jejího okolí, kteří se báli, aby se Terezka nestala až moc maminkou na plný úvazek: chtěli, aby si trošku pročistila hlavu a měla nějaké rozptýlení od miminka. Takže Terezka měla miminko s sebou, my jsme jí umožňovali, aby se o něj starala kdykoliv bylo potřeba, a nakonec si to vlastně užila.
Jak jste obsadili postavu princezny Amálky, kterou hraje Leonie Brill?
Leonie je německá herečka z Mnichova, která hraje už od dětství, má spoustu zkušeností a teď takhle vyspěla do princezny. Pohádka vznikla v česko-slovensko-německé koprodukci a německá strana chtěla mít částečně svoje obsazení. Původně jsme chtěli německým hercem obsadit postavu Měsíce, ale pak jsme asi z patnácti hereček nabízených pro roli princezny vybrali právě Leonii, která nám přišla jako nejlepší a myslím, že ten film ozdobila.
Jak jste vybírali lokace? Natáčelo se mimo jiné na zámku Žleby nebo ve skanzenu Zuberec na Slovensku...
V Zuberci jsem chtěl točit už pohádku Dvanáct měsíčků. Protože ale vznikala v ostravské televizi, přesvědčovali mě, ať to udělám ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, že prý tam je sníh vždycky. Jenže nebyl, a proto jsme Dvanáct měsíčků točili tři roky. Když tedy vyplynulo, že O vánoční hvězdě má být zimní pohádka, dal jsem podmínku, že musíme točit právě v Zuberci, což je skanzen pod Západními Tatrami asi sedm set metrů nad mořem. A Žleby jsou krásný zámek, kde už jsem dříve natáčel. Jako vizuální inspiraci jsme si vzali obrazy Josefa Lady a ty chaloupky ze Zuberce i ty malebné Žleby k nim prostě pasovaly.
O vánoční hvězdě tedy původně neměla být zimní pohádka? Jak se to nakonec stalo?
Scenárista Michal Čunderle původně napsal pohádku o spadlé hvězdě, která se odehrávala na Vánoce. Ten příběh byl spíš komornější a o něčem jiném než teď, ale my jsme z něj s dramaturgyní Barbarou Johnsonovou vzali základní situaci a svět hvězd, které na nebi žijí jako postavy s lidskými vlastnostmi. No a k pohádce o hvězdách sníh a Vánoce prostě patří. Proto jsme se rozhodli pro tu ladovskou poetiku. Čímž jsem si na sebe upletl bič, ale nakonec jsme měli štěstí.
Jak to?
Jednak proto, že jsme natáčeli v lednu a únoru a stihli jsme to před nástupem koronaviru. Jinak by ta pohádka letos nevznikla. A navíc jsme měli strašné štěstí s tím sněhem. Ještě když jsme do Zuberce přijížděli, nikde žádný sníh nebyl a já už jsem z toho měl nervy. Ale jak je Zuberec v údolí, sníh se tam držel a vydržel celé natáčení. Až v den, kdy jsme odjížděli, začalo pršet a všechen slezl dolů.
V pohádce O vánoční hvězdě hrají velkou roli triky, zejména při vytváření onoho nebeského světa hvězd. Jak v tomhle ohledu probíhala spolupráce s postprodukčním studiem UPP?
Postprodukce se původně měla dělat v České televizi, ale protože ten svět přerostl naše původní představy, už v ní na to nezbyly kapacity. Já jsem si totiž nejdřív myslel, že nebesa natočíme prostě na zámku v interiéru s trikem propustné podlahy. Ale na zámcích bývají všechny ty obrazy a kusy nábytku, kvůli kterému interiéry působí trochu moc „pozemsky“ a nesmí se s nimi navíc moc hýbat. Naštěstí se lidem v UPP příběh tak líbil, že nám nabídli, že nám ten svět vytvoří v rámci koprodukční spolupráce. U nich je strašně poznat, že dělají světové filmy pro firmy jako Disney, Marvel, Netflix... Nemusíte jim ani říkat, co se má předělávat: oni nám ukázali třeba až dvacátou verzi, se kterou byli sami jakž takž spokojení, a až do té pak naše připomínky bezvýhradně zanesli. Když jsem viděl, jak zpracovali třeba efekt, kdy se hvězdné postavy rozzáří, nebo lety Malého a Velkého vozu, připadal jsem si, jako kdybych pracoval na americkém filmu. A bylo to o to krásnější, že šlo o poetiku české pohádky.
České pohádky jsou považované za národní dědictví. Speciálně ty štědrovečerní bývají mimořádně ostře sledované a diváci na nich často nešetří kritikou. O vánoční hvězdě je vaše už šestá vánoční pohádka pro ČT, tak jste na tlak očekávání asi zvyklý, ale přesto – jak se točí s vědomím, že se na váš film bude automaticky u štědrovečerní večeře dívat přes dva miliony lidí?
Je to výzva, a já mám výzvy rád. Už když jsem točil Snowboarďáky, spousta lidí mi říkala, že teenagerovské komedie u nás nemají tradici, že to nezvládneme a že na to nikdo nepřijde. Ale právě to je motivace zatnout se a pokusit se to udělat co nejlíp. Právě vědomí, že nade mnou visí ty víc než dva miliony diváků, kteří nechtějí mít vánoční pohádku zkaženou, mě a moje spolupracovníky nutí vyždímat ze sebe maximum a udělat to prostě jak nejlíp dovedeme.
