Stále přežívá názor, že žena nemá k dirigentské profesi tělesnou konstituci, říká Nikol Kraft
Je historicky vůbec první ženou, která se v Národním divadle jako dirigentka podílela na nastudování opery! To, co je ve světě dávno běžné, k nám proniká velmi pomalu – v orchestrech už dnes často sedí i více žen než mužů, ale s taktovkou se prosazují jen velmi obtížně. Ostatně i Nikol Kraft (32) byla komisí na AMU nejprve dvakrát odmítnuta – údajně se na tuhle mužskou profesi nehodí, protože působí až příliš křehce a introvertně…
Proč jste se rozhodla pro dirigování?
Původně jsem vystudovala hru na klavír, posléze i na varhany. Díky rodičům, kteří se profesně věnovali muzice, jsem vyrůstala mezi hudební školou, koncertními sály a rozhlasem. Jako malá jsem chtěla být zvukovým mistrem – fascinovalo mě mít pod rukama během koncertu zvuky jednotlivých nástrojů a jejich skupin na blikajícím mixážním pultu… Ale pak jsem někdy ve čtrnácti měla z jednoho symfonického koncertu absolutně mimořádný zážitek – na festivalu Pražský podzim jsem navštívila koncert Valerije Gergijeva s jeho Orchestrem Mariinského divadla z Petrohradu. Jejich provedení Čajkovského 6. symfonie „Patetické“ bylo tak hypnotizující, že mě dostalo do úplně jiného vesmíru! Vynikající výkon orchestru, magický projev Valerije Gergijeva, úchvatná Čajkovského hudba a mystická atmosféra večera mě tak oslovily, že jsem okamžitě zatoužila nahlédnout do dirigentské profese. Začala jsem se stále soustředěněji zaposlouchávat do symfonické hudby, pevně rozhodnutá se taky jednou alespoň pokusit někomu zprostředkovat tak silný zážitek!
To byl váš dětský sen?
Ještě někdy v osmnácti jsem snila o tom, že jednou budu dirigovat opravdu skvělé orchestry – tenhle sen však odvrátily přijímačky na HAMU, kam mě dvakrát nevzali. Napoprvé jsem z toho byla dost smutná, ale věděla jsem, že se mi jedna z disciplín nepovedla. Oproti tomu napodruhé jsem v téže disciplíně byla ze všech uchazečů nejlepší, takže když mi opět přišlo zamítavé stanovisko, už jsem si to brala docela osobně. Komisi se údajně nelíbilo, že nepůsobím jako dirigentka – že prý jsem příliš křehká a introvertní. Asi měli pocit, že by mě měli této náročné profese ušetřit… Každopádně následně na Janáčkově akademii v Brně a pak na hudební univerzitě ve Vídni to nikomu nevadilo.
O to větší pro vás může být satisfakce, že jste se nakonec stala vůbec první ženou, jež v Národním divadle dirigovala operu.
Bohužel jsem oddirigovala jenom zkoušky, které ale v opeře trvají intenzívní dva měsíce. Odehrálo se jen několik představení a ta si ponechal hlavní dirigent. Jinak ve Státní opeře už přede mnou dirigovala Miriam Němcová a v Národním divadle se odehrála baletní představení pod taktovkou Valentiny Šukliny. Mám ale pocit, že v souboru opery Národního divadla se zatím české dirigentky nevyskytly a byla jsem tam asi první ženou na pozici druhé, tedy takové záložní dirigentky; ve světě pro to mají výraz cover conductor.
Proč až vy?
Nevím, jestli na to znám odpověď, protože dívek, jež u nás na akademiích vystudovaly dirigování, není úplně málo – z neznámého důvodu se však u nich potom nekonal nástup do praxe. Nedokážu posoudit, zda šlo o nedostatek ambicí, zda neměly dostatek talentu, nebo jejich talent naopak nebyl rozpoznán a dostatečně podporován. Taky nemůžu říct, že by mě někdo nechtěl jako dirigentku proto, že jsem holka – to mi samozřejmě nikdy nikdo neřekne. V zahraničí už se dirigentky dostávají i do šéfovských pozic a leckde jsou cíleně podporovány – tu a tam jsou vypisovány dirigentské kursy, soutěže či konkursy výhradně pro ženy. Venku se opravdu snaží ženám pomáhat, motivovat je a podporovat. U nás se bohužel nic podobného neděje.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
