Kdysi mi někdo ze srandy poslal za recenze tři bitcoiny. Dnes to jsou tři milióny, říká František Fuka

Jeden rozhovor s vámi, z roku 2012, byl zakončen otázkou: „Co byste vzkázal čtenářům Fanzine.cz?“ Vaše odpověď zněla: „Aby si přečetli můj blog a poslali mi co nejvíce peněz.“ Celkem vám to vyšlo – od roku 2013 jste od svých přispěvatelů v 75 transakcích vybral 112 bitcoinů. Takže teď máte zhruba 124 miliónů?

Abych to uvedl do kontextu: můj web FFFilm, kde publikuju texty o kinematografii, existuje už hrozně dlouho. Když jsem zakotvil na vlastní doméně, požádal jsem lidi, aby mi posílali peníze za to, že píšu. Za první měsíc poslali přes padesát tisíc korun, jak každý může vidět na transparentním účtu… No a po nějaké době, v dubnu 2013, jsem na FFFilmu publikoval něco málo o bitcoinech, protože tam občas píšu i o jiných věcech než o filmu, a zopakoval v té souvislosti svou prosbu z konce roku 2011, že mi dobrovolní přispěvatelé mohou posílat i bitcoiny. A nerdi, co mě znají z osmdesátých let díky starým počítačům a hrám, co jsem programoval, mi je z legrace opravdu začali posílat. Když mi tehdy někdo ze srandy poslal za recenze tři bitcoiny, jsou to dnes tři milióny…

… a tedy panelákový byt v krajském městě. Nikdy jste nepodlehl pokušení ten balík v extrémně nevyzpytatelné měně prodat?

Já si od začátku říkal, a taky to poctivě psal, že pokud bitcoin nezapadne a uchytí se, tak raketově vystoupá. Řekl jsem si už někdy v červenci 2011, kdy jsem si založil bitcoinovou peněženku, že dokud mám být z čeho živ, na bitcoiny sahat nebudu. V průběhu času jsem měl snad osm set bitcoinů; v začátcích téhle kryptoměny jsem kupoval a prodával bitcoiny skoro komukoli, kdo si napsal; bral jsem to jako osvětu. Až když se začali ozývat lidi, co chtěli prodávat a kupovat za statisíce, raději jsem přibrzdil. Přesto jsem byl ve věcech bitcoinu u soudu a v únoru 2014 mi banka na příkaz policie zablokovala účet, protože si ode mě někdo koupil bitcoiny za zhruba tři sta tisíc z nějakého podvodu. Pak se naštěstí prokázalo, že jsem v tom nevinně, ale byl jsem z toho trochu nervózní.

Pohybujete se v komunitě ajťáků, kde je střádání na bitcoinových účtech běžná věc. Sama žiju v konzervativním a relativně chudém kraji, osobně znám asi jen tři lidi, co nějaké mají…

Jako člověk, kterého od dvanácti let intenzívně zajímaly počítače, znám hodně lidí, kteří mají bitcoiny. Ajťákům totiž bylo hned v počátcích snazší vysvětlit, co to ten bitcoin je, a nadchnout je pro tu myšlenku. Dodnes bitcoinu skoro nikdo nerozumí, a pokud někoho zajímá, tak ne z technické stránky, ale především jako prostředek k zázračnému zbohatnutí. Sám bych si netroufl tvrdit, že všechno kolem bitcoinu dokážu správně a podrobně vysvětlit, a to jsem dělal bitcoinovou osvětu jako jeden z prvních Čechů. I Mensa mě svého času pozvala, abych pro její členy o bitcoinu držel přednášku. Symbolicky mi za to tehdy zaplatili jeden bitcoin.

Jitka Bret Srbová: „Je umělec pro společnost cenný jen v případě, že se svým uměním uživí?“

Kultura

Milión za přednášku nedostal v českém prostředí kromě vás nejspíš nikdo…

Ono je to všechno relativní, tehdy měl samozřejmě úplně jinou hodnotu a je věcí náhody, že jsem si ho nechal. Podle mého půjde cena bitcoinu nahoru ještě mnohem víc, než je dnes, ale jsem si skoro jist, že teď může klesnout klidně na polovinu a další rekordy budou zase za dva roky. Já si každopádně směnil část svých bitcoinů za nemovitost a zkusím něco úplně jiného, totiž žít v domku s manželkou a přesouvat se pomalu k podzimu života.

Na platformě Edison film hub právě běží dokument Králové videa z časů, kdy se zápaďácké snímky zkopírované na véháeskách podomácku opatřovaly amatérským rychlodabingem a pak se v obývácích pořádaly projekce pro spousty lidí. Vy ve snímku vystupujete jako jeden z dabérů-pamětníků. Jak jste se k té práci dostal?

Já měl od raného dětství hrozně rád filmy. Na základce jsem chodil do kina na úplně všechny, co šly do distribuce; jsem ročník 1968 a v sedmdesátých letech a začátkem osmdesátých šlo o jeden dva filmy týdně, lístek stál sedm korun a na Kleopatru deset, protože byla dlouhá. Z prvních videí jsem byl naprosto nadšený, chodil jsem na videoparties, kde se sešli lidi a koukali a pili a já nepil, protože jsem abstinent, a jen hltal ty strašlivé, bůhví pokolikáté nahrané kopie zápaďáckých bijáků. Kamarádil jsem tehdy s členy sci-fi klubů, což byla základna plná nadšenců, a pro ně jsem ještě těsně před revolucí přeložil prvních pár sci-fi snímků. Měl jsem doma magnetofon a namlouval to na něj, aniž jsem daný film viděl, takže to ani nebyla zábava. Dostal jsem se k lidem, co ilegálně dováželi kazety a pak je duplikovali a šířili, a ti mi nabídli, abych pro ně překládal za peníze.

V době, kdy byl průměrný měsíční plat tři tisíce korun českých, jste dostával za jeden rychlodabing stovku a byl jste denně schopen nadabovat až tři filmy…

Ale nedělal jsem to každý den, protože ze začátku jsem musel chodit domů k člověku, kterému patřila restaurace Ořechovka. V takovém kamrlíku jsem se posadil před hromadu kazet k překládání a ledničku s kusem žvance a překládal jsem, co to šlo. Přehrávač jsem doma samozřejmě neměl, kde bych na něj vzal? A navíc na dabování musel být dražší, který uměl nahrávat vícestopě, takže jsem se mohl vracet a opravovat se. Málem jsem kvůli dabování zmeškal sametovou revoluci – stávka ve školách se mi kryla s tím, že jsem měl jít k tomuhle člověku překládat… Po nějaké době ovšem přišla maximální radost: on mi to video půjčil domů! Takže jsem se mohl sám koukat na filmy a pořizovat si z nich ilegální kopie pro vlastní potřebu.