Viroložka Zelená: Být pozitivní nemusí nic znamenat. Už vůbec ne nemoc. Testování nedává smysl
„Jsou to zbytečné náklady,“ hodnotí špičková viroložka Hana Zelená plošné testování na pracovištích. Reflex s ní mluvil o tom, kdy může být pozitivita na covid úplně bezcenná a proč se zapomíná na testování protilátek z krve.
Tvrdíte, že vyšší testování na covid nedává smysl a že vyšetření PCR je bez klinického kontextu bezcenné. Co přesně tím myslíte?
Protože pozitivita PCR není nemoc! Test PCR je jen jedním z mnoha pomocných laboratorních vyšetření. Je jen jedním střípkem v komplikované diagnostické mozaice. Podle léty prověřené medicínské praxe je diagnóza založena především na anamnéze, tedy na rozhovoru s pacientem, potom na klinickém vyšetření pacienta a na výsledcích různých dalších pomocných vyšetření a testů. PCR může být pozitivní u osob, které mají aktuálně příslušnou nemoc, ale také u těch, kteří ji prodělali dříve, protože PCR pozitivita někdy přetrvává týdny i měsíce. Nebo může jít o přechodnou neškodnou přítomnost viru na sliznicích například u lidí, kteří jsou již vůči nákaze imunní, anebo může jít o prostou laboratorní chybu, jejíž četnost se podle různých odhadů pohybuje v rozsahu 5–20 %.
Co nám tedy pozitivní výsledek PCR testu ukazuje?
Pozitivní výsledek může znamenat různé věci. Jen lékař, který má příslušné znalosti a zkušenosti může usoudit, kdy je PCR pozitivita významným nálezem, kdy je bezvýznamným nálezem a kdy je lepší příslušný test zopakovat. Proto by se výsledky nikdy neměly oddělovat od pacienta, protože potom mohou být velmi zavádějící.
Jak se v tomto kontextu díváte na nová opatření testování zaměstnanců ve firmách?
Pokud jde o povinné plošné testování na pracovištích, jsem k tomu značně skeptická. Testy PCR i antigenní testy jsou totiž primárně určeny pro testování nemocných osob nebo osob s vysokým podezřením na možnou nákazu. Pro plošné testování zdravých lidí nejsou vhodné. Budou-li použity ve zdravé nerizikové populaci, kde předpokládáme nízký výskyt infikovaných (v nižších jednotkách procent), dojde k tomu, že většina pozitivních výsledků budou výsledky falešně pozitivní a jejich nositelé budou chybně označeni za infikované se všemi důsledky s tím spojenými. Na druhou stranu nebudou zachyceni všichni skutečně nakažení, protože ani citlivost testů není stoprocentní. Efektivita takového počínání tedy bude velmi nízká, náklady budou vynaloženy zbytečně.
Podle ministra zdravotnictví se má v co největší míře využívat samotestování, závodní lékaři nebo společnosti najaté k pracovně-lékařským službám. Jaký je váš pohled na samotesty?
Testování prováděné laickými osobami bude zatíženo ještě větším množstvím chyb. To se potvrdilo např. v pilotní studii žáků sedlčanské základní školy provedené v půlce února 2021, při kterém bylo přibližně 10 % testovaných žáků v samotestech pozitivních, ale ve skutečnosti se jednalo o falešné pozitivity. Ukázalo se, že skutečná chybovost testů je daleko vyšší, než uváděl výrobce. Nesporně k ní přispělo i amatérské použití testů a nezkušenost při jejich vyhodnocení v nelaboratorních podmínkách. Těmto problémům se ale při plošném nasazení jakéhokoliv testu nelze vyhnout a je třeba je brát v úvahu.
Je testování na týdenní bázi dostatečné?
Plošné testování zdravých lidí považuji za zbytečné vyhazování peněz a neodůvodněné zatěžování zaměstnavatelů i zaměstnanců, které nebude mít na průběh epidemie žádný vliv. Počet zachycených skutečně infikovaných osob bude mizivý a většina pozitivních výsledků bude chybných, což se potvrdilo při pilotním testování v Sedlčanech.
Ministr Havlíček uvedl, že povinné testování by brzy mělo platit i pro malé podniky do 50 zaměstnanců a mělo by se testovat na týdenní bázi. Může mít tedy v tomto kontextu takovéto testování nějaký smysl a něčemu pomoci?
V tomto kontextu podle mne nemá. Smysl může mít tehdy, pokud se testy použijí účelně a cíleně. Například v situaci, kdy se v pracovním či školním kolektivu prokazatelně vyskytne ohnisko infekce a důvodně předpokládáme, že zde může být více nakažených. V tom případě by se pak mělo pracovat výhradně se soupravami, které mají vysokou kvalitu deklarovanou nejen výrobci testů, ale ověřenou i nezávislými laboratořemi. Bohužel se totiž ukazuje, že skutečné parametry kvality testů ověřené nezávislým testováním jsou zpravidla podstatně horší, než uvádějí výrobci. Zapomíná se na testování protilátek z krve, podle nichž se dá poznat, kdo už nákazou prošel a má proti ní imunitu. U takovýchto osob je opakované testování antigenním či PCR testem zcela zbytečné, protože pravděpodobnost, že by mohli být znova nakažliví, je mizivá. Ve sdělovacích prostředcích sice slýcháme o opakovaných infekcích u stejného člověka, skutečně prokázaných jich však je naprosté minimum.
Pokud jsem bezpříznakový pacient a vyjde mi pozitivní test, je nějaká cesta, jak zjistit, zda jsem infekční?
Jediný způsob, jakým se dá zjistit, zda v sobě má člověk infekční virus, je to, že se ho pokusíme v laboratoři kultivovat. Takový test ale trvá až dva týdny, a proto se v praxi moc používat nedá. Dalším vodítkem, které může napovědět, může být údaj o kvantitě, množství zachycené virové RNA. Dnes už se ví, že pokud je vzorek slabě pozitivní, tak v naprosté většině případů neobsahuje žádné infekční viry. Takových slabě pozitivních výsledků PCR testů je zhruba třetina až polovina. Znamená to, že třetina až polovina lidí, kterým je oznámen pozitivní výsledek PCR testu, ve skutečnosti není pro své okolí infekční. I podle WHO by se u pacientů, kteří mají slabé pozitivity nebo jsou bez příznaků, mělo k výsledkům přistupovat obezřetně. Nemělo by se to automaticky brát tak, jako by byl člověk nemocný nebo nakažlivý. Další možností je vyšetřit protilátky, protože má-li člověk protilátky IgG, je velmi nepravděpodobné, že je infekční, protože protilátky bývají pozitivní přibližně až za 2 týdny, přičemž infekčnost trvá maximálně týden až 10 dní.
Je ale třeba si také uvědomit, že výsledky testů jsou platné jen v ten daný okamžik a druhý den už to může být úplně jinak. Navíc je to platné právě jen na ten jeden virus, který testujeme.
Rozpoznají PCR testy na původní podobu covidu-19 i nové mutace?
Ukázalo se, že ano. Některé z těchto testů, které zachycují gen spike proteinu dokonce dokážou rozpoznat, že se jedná o novou britskou mutaci. U britské varianty viru jsou totiž mutace právě na spike proteinu. PCR testy zaměřené na jiné části viru, na kterých k mutaci nedošlo, nerozpoznají, že jde o novou mutaci, ale rozpoznají, že jde o SARS-CoV-2.
Rozpoznají je i ty „laické“ testy? Jakou mohou mít úspěšnost?
Antigenní testy – profesionální ani laické – nové mutace nerozpoznají. Dokážou je zachytit, ale nerozpoznají, o kterou variantu se jedná.
Uvedla jste také, že tato nemoc úplně tlačila vyšetření na rhinoviry, které jsou nejčastějším původcem zápalů plic u malých dětí a starých lidí. Co to pro nás znamená a změnila se čísla nějak?
Za loňský rok bylo u nás na pracovišti otestováno 188 tisíc vzorků na covid, z čehož bylo pozitivních 17 %. Nedošlo k vytlačení jen rhinovirů, ale i všech ostatních respiračních virů. Rhinoviry se ale rutinně nevyšetřovaly ani před covidem, údaje o nich známe spíše z občasných výzkumů a studií. Zjišťují se při nich ale překvapivé závěry. Rhinoviry jsou dost podceňované, i když jsou zodpovědné za velký počet zápalů plic, a to především u okrajových skupin – tedy hodně malých dětí nebo naopak u starých lidí. Dokonce v jedné studii z Koreje se zjistilo, že rhinoviry byly spojené s větším množstvím úmrtí u hospitalizovaných seniorů než chřipka.
Ve zbytku článku se dočtete:
- Je tedy něco, na co bychom se měli nechat testovat, kromě covidu?
- Kde je rozumná hranice testování?
- Kdo by se měl a neměl ke koronaviru vyjadřovat
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
