Alex Selsky o Netanjahuovi, izraelském soužití s Araby, zvládání covidu a 11. místě na žebříčku štěstí

Fragmentace izraelské politické scény je svého druhu ojedinělá. Jak si to můžeme vysvětlit?

Izrael je parlamentní demokracie. Snaha zajistit každé z menšin, ať již etnických, konfesních, nebo světonázorových, úplnou politickou reprezentaci vedla ke vzniku širokého vějíře stran a jejich bloků. Hrubě se celá scéna dá rozdělit na pravicový blok spojený postavou současného předsedy vlády Netanjahua a zájmovým seskupením těch, kdo se dožadují jeho rezignace. Momentálně žádný z těchto bloků nemá navrch. Pominu-li jednotlivosti při sestavování vládnoucí koalice, jeden prvek je v izraelské politice zcela nový: roli jazýčku na vahách teď hraje Sjednocená arabská kandidátka. Nyní mohou izraelští Arabové reálně ovlivnit nejen složení kabinetu, ale také směřování izraelské politiky. Je to významný posun – až doteď izraelští Arabové vždy podporovali levicové strany. Poprvé nadřadili své opravdové zájmy nad čistě ideologickou podporu Palestinců. Vzhledem k roztříštěnosti politické scény každý, kdo tvrdí, že s jistotou ví, kdo bude předsedou vlády, lže. Ptáte-li se na mou osobní předpověď, pak si myslím, že se premiérovi i tentokrát podaří slepit vládní koalici. Existuje celá řada možností a variant a Bibi je v tomto oboru mistr. Jiná alternativa je momentálně těžko představitelná.

To, co jste řekl, je pro cizince sotva pochopitelné. Jak mohlo dojít k tomu, že politické síly izraelských Arabů se tak radikálně posunuly směrem doprava a, jak tvrdí někteří experti, pravicová vláda je pro ně mnohem přijatelnější než Netanjahuovi odpůrci?

Pokusím se vysvětlit tuto neuvěřitelnou, a přesto přirozenou změnu. Dříve nebo později izraelští Arabové museli pochopit, že jejich národní zájmy jsou poněkud odlišné od zájmů a potřeb Arabů žijících jinde. A pak je jenom logické jejich přání vidět takové složení Knesetu, které bude brát v potaz právě jejich starosti a potřeby. Není to nic ojedinělého. V celém muslimském světě představa o důležitosti „palestinské otázky“ ustoupila do pozadí. Až doteď izraelští Arabové v podstatě obětovali vlastní zájmy ideologickým nárokům Palestinců. Dnes v nich Arabové vidí spíše překážku než klíč k míru. Arabské strany v Izraeli pochopily, že už neplatí stará formulka „nejdřív mír s Palestinci na základě uspokojení jejich požadavků a až pak život Arabů v Izraeli“. Je jen logické, že poznání pravdy je sblížilo spíše s izraelskou pravicí než s ideologicky zabedněnou pokrokářskou levicí. Tato změna priorit ve skutečnosti vedla také k navázání diplomatických styků s celou řadou sunnitských států na Blízkém východě. Za těchto okolnosti si každý izraelský Arab klade otázku: jak to, že všichni ostatní – Bahrajn, SAE, Maroko a další – upřednostňují své národní zájmy všem ostatním ohledům a my máme nadále lpět na prioritě abstraktních palestinských požadavků? Podle průzkumů téměř polovina organizovaných Arabů je ochotna spolupracovat s těmi silami, jež jsou schopny zajistit to, co Arabové pociťují jako pro sebe nejdůležitější: zaměstnanost, vnitřní a vnější bezpečnost, snížení zločinnosti, kvalitnější životní prostředí atd. A pokud takové síly jsou napravo, proč bychom se neměli přidat k nim? Naši Arabové chtějí to co ostatní: lepší infrastrukturu, lepší ekonomickou situaci obecně, lepší podmínky pro rodinný život. Tábor národních a konzervativních sil v Izraeli má nejrůznější podoby. Mýlí se ten, kdo si myslí, že u nás není jiná pravice kromě Likudu. Naopak, jak houby po dešti vznikají další a další konzervativní uskupení vyvíjející nátlak na Netanjahua zprava. Paradoxně z izraelských Arabů se stále více stávají spojenci Netanjahua. Jsme svědky neuvěřitelné změny – konzervativní izraelská vláda se může poprvé v dějinách opřít o politické síly muslimského obyvatelstva. Většina Izraelců se domnívá, že to je skvělý posun k lepšímu, že už bylo na čase, aby izraelští Arabové začali vidět svou budoucnost v hluboké integraci do izraelské společnosti, vědomi si toho, že Palestinci propásli doslova každou šanci na usmíření s Izraelem.

Pro Čecha je nesnadný úkol oddělit izraelské Araby od jiných Palestinců, jak vy to zmiňujete. Co byste řekl těm, kdo rozdíl mezi oběma skupinami nevidí?

Tak se podívejte na muslimský nebo i arabský svět nepředpojatým pohledem. Jsou to desítky a desítky států, společenstev s velmi nesourodými zájmy. Způsob nazírání světa u Palestince není stejný jako u občana Emirátů, Egypťana nebo saúdského Araba. Životní postoje izraelských Arabů se dávno radikálně rozešly se životními postoji Palestinců z Jordánska, Libanonu či Alžírska. Navíc dávno pochopili, že izraelská společnost vůbec není rasistická či jinak vůči nim předpojatá. Lidem nepřejícím se těžko přibližuje nová atmosféra mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Tolik příkladů vzájemné přízně a sympatií mezi Izraelci a lidmi z Emirátů, Bahrajnu a jiných regionálních sousedů, jako se vyrojilo nyní, nebylo nikdy v dějinách. Oni to vidí a podléhají tomu kouzlu normalizace vztahů. Samozřejmě jsme mnohokrát válčili proti Arabům, tak jako oni válčili proti nám. Ale to není důvod pro věčnou nenávist. Židé nechtějí nic jiného než mít vlastní domovinu, kde mohou žít v míru se sousedy. Vyhánění a vysídlování si zakusili víc než dost. Arabové uznali, že Izrael je ochoten spolupracovat a obchodovat s každým kromě těch, kdo ho chtějí zničit. Ti zase seznali, že je lépe vyhnout se ozbrojenému konfliktu s Izraelci, protože nikdo vážně nemůže očekávat vítězství nad Židy. Vyhrává jenom ten, kdo s námi chce žít a spolupracovat v míru.

U Izraelců je pověstná naprostá neschopnost dohodnout se ve vnitřních záležitostech. V diaspoře se říká: „Dva Židé mají tři názory.“ S tím se pojí neuvěřitelná schopnost totální mobilizace tváří v tvář vnějšímu nebezpečí. Jak tomu máme rozumět?

To je otázka za milión dolarů. Víte, my Židé jsme se nevrátili do historické pravlasti jenom proto, že jsme chtěli, ale také proto, že jsme museli. Měli jsme plné zuby ústrků, pronásledování, holocaustu. I ti, kteří se rozhodli zůstat v diaspoře, mají v sobě pevné přesvědčení, že bez silného vlastního státu naše budoucnost není jistá. To přesvědčení uzrávalo 2000 let. Když jsme se vrátili na rodnou hroudu, měli jsme pevné povědomí, že tohle je náš „poslední zákop“. A když o něj nebudeme bojovat, nikdy a nikde nebudeme moci žít jako Židé. Jediná naše existenční jistota je silný a v kramflecích pevný Izrael. Mezi námi jsou silně nábožensky založení lidé a také naprostí neznabozi. Je zde plno lidí, kteří přišli ze zemí, jež samy sebe považují za pupek světa, a jsou zde také přistěhovalci z nejzaostalejších koutů Etiopie. Tyto propastné rozdíly jsou zdrojem různých druhů vnitřního napětí a nedorozumění. Poslední milión přistěhovalců přišel během nějakých třiceti let. Dovedete si představit, jak krátké je to historické období?! Nejen budování státu, ale i budování národa potřebuje čas. Nutnost reprezentovat co nejrůznější vrstvy obyvatelstva vedla k ojedinělé politické roztříštěnosti Izraelců. Je to také důsledek přesvědčení, že každá drobná skupinka lidí má právo na politickou reprezentaci. Tento pocit podle mne slábne a bude slábnout i nadále. I tak bude po těchto volbách v Knesetu zastoupeno celých 13 (!) subjektů, z nichž každý má od čtyř do deseti mandátů.

Ve zbytku rozhovoru se dočtete:

• V čem tkví soudržnost Židů?
• Díky čemu Izrael vyhrává boj s epidemií?
• Jakou budoucnost má před sebou Benjamin Netanjahu?