Karel Heřmánek mladší: „Konkurenční prostředí ve Státech si tu málokdo umí představit.“

Vybrat si kariéru ve stejné umělecké profesi, jakou dělají rodiče, znamená nést si od začátku určitou zátěž. Jaké to bylo, začínat s herectvím s příjmením Heřmánek?

Opravdu hodně jsem si to uvědomil až během studia na DAMU. Jednak jsem ve svém okolí začal cítit jisté očekávání, navíc řada pedagogů se s tátou znala. Takže jsem se začal hodně srovnávat, ne že bych o tom třeba mluvil, ale uvnitř jsem to hodně řešil a pral se s tím. Na DAMU proběhlo i pár menších konfliktů spojených s mým jménem. Hlavně šlo o to, že táta má určitou minulost, co se přemýšlení o divadle týče. Dost odlišnou od toho, jak divadelní práci vnímali a vnímají někteří pedagogové. Byla to konfrontace s něčím, co jsem předtím neznal. Tehdy na škole jsem byl dost konzervativní, ve smyslu uvažování o divadle, a někdy se to tlouklo s lidmi kolem mě, ať už šlo o spolužáky z ročníku, nebo některé pedagogy.

Konzervativní přemýšlení, které zmiňuješ, bylo dané právě rodinným zázemím?

Určitě. Vyrostl jsem v Divadle Bez zábradlí, s bráchou jsme tam byli odmala každou chvíli. Táta si nosil práci domů, mluvili o ní s maminkou a já to bral jako danost: takhle se prostě divadlo dělá. Na DAMU se nejednou učilo něco jiného. Mluvil jsem s tátou o tom, co a jakým způsobem na škole zkoušíme, on s tím ne vždycky souhlasil, někdy jsme se i hádali. Byl to obousměrný proces, ale proces nutný, kterým si asi musí projít každý herec na začátku kariéry.

Lze tedy říct, že, ač pocházíš z divadelní rodiny, bylo tvoje „­ideové nastavení“ odlišné od toho, jaké převládá na DAMU, odtud se pak organicky přelévá na pražské i mimopražské scény?

Rozhodně. I když možná lidé „zvnějšku“ chápou divadelní svět jako sociální bublinu s vcelku jednolitým názorem na celou profesi i jiné věci, ve skutečnosti to tak není. Já jsem na DAMU přišel z dost odlišného názorového prostředí.

Dá se nějak definovat zlomová čára těch dvou názorových světů? Jejich rozdíly?

Teď se bavíme o světě mého táty. Od té doby, co si založil Bez zábradlí a začal v něm režírovat, se soustředil na styl, který bych definoval takhle: činoherní divadlo založené na hereckých prostředcích, jež vždy ctí autora. V Bez zábradlí se hodně dělaly komedie, zejména z anglosaského prostředí, které má silnou tradici zručně napsaných konverzačních dramat. Hodně se myslelo na pobavení diváka, na jeho vytržení ze všedního života tím, že si prožije příběh, s nímž se může identifikovat. Ale v pražských divadlech, a vlastně nejen v nich, se teď hodně sází na silnou režijní interpretaci, inscenace jsou vůči divákům někdy i dost konfrontační. Já se vlastně s tímhle typem divadla setkal opravdu až během studií na DAMU. Když jsem školu končil, tak zatímco spolužáci řešili budoucí angažmá, mě měli všichni už jaksi automaticky spojeného s rodinným divadlem.

Ve zbytku článku se dočtete:

• Chtěl Karel Heřmánek st. mít ze svého syna také herce?
• Jak funguje americké divadelní prostředí?
• Jak se Karel Heřmánek jr. staví ke kulturním válkám?