Kateřina Macháčková: Hrát venku je nejvíc. Ve třetí říši byl kabaret elita

Kdo s nápadem na venkovní hraní vašeho monodramatu přišel?

Asi já. Začala jsem razit teorii, že divadlo jde hrát kdekoli. Třeba u domu, na zahradě, na okraji Prahy. O tom jsem vážně uvažovala. Pak mě napadlo, že bychom udělali v ulici Řeznická zábor a já bych Brunhilde Pomselovou předváděla z otevřených dveří divadla; lidi by stáli venku, to by šlo. Tak by se tam na hodinu a půl zastavila doprava, no a co? Ale to mi neprošlo, v centru Prahy prý nejde, aby tam nejezdila auta. Pak jsem navrhla, že bych si Jeden německý život mohla střihnout pod koněm, na Václaváku. Když tam můžou být každou chvíli demonstrace, proč ne monodrama. Poté ředitelka Divadla v Řeznické Yvetta Srbová pochopila, že si nedám říct, a začali jsme hledat seriózní venkovní prostory.

Máte pro hraní v plenéru zvláštní vášeň?

Poprvé jsem hrála venku v roce 1959 před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, První družičku v Lucerně Aloise Jiráska. Bylo mi devět a mám z té doby neuvěřitelné zážitky: mezi herci běhali srnky a zajíci, točna se ještě musela otáčet ručně, což tehdy dělali naši vojáci. Už o rok dřív, po obhlídkách míst, kde by se mohlo v krumlovském parku hrát, jsem se náhodně ocitla s otčímem Ottou Haasem v hostinci U města Vídně, kde jsem si hrála pod stolem. A jedla svíčkovou! Můj otčím Otto Haas byl mimochodem ředitel a režisér budějovického divadla a taky obnovitel tradice poválečných letních plenérových festivalů v Českém Krumlově. Takže uznejte: hrát venku je nejvíc.