Čerstvý laureát Magnesie Litery Daniel Hradecký o psaní, pití, archivech i léčebnách
Je autorem pěti oceňovaných básnických sbírek a dvou rozsahem útlých, ovšem výrazově silných prozaických knih; Trosky jednoho deníku (2016) i Tři kapitoly (2020; před měsícem oceněné Magnesií Literou) se opírají o vzývání/proklínání autorových domovských severních Čech a o popis jeho dramatického soužití s alkoholem. Od něj se Daniel Hradecký nadále rozhodl abstinovat, jak se dočtete v rozhovoru v aktuálním čísle Reflexu, z nějž zde publikujeme bonusové otázky a odpovědi.
Jak je to dlouho, co vás váš redaktor Vojtěch Staněk přivezl z hornobeřkovické psychiatrické nemocnice do brněnského chráněného bydlení?
Čtyři dny. Prožil jsem v léčebně dlouhý půlrok, šestnáctého prosince jsem tam přibyl.
Kolikrát jste dosud nastoupil protialkoholní léčbu?
Byl jsem v léčebně potřetí, vždycky v Beřkovicích – pro nás Severočechy je tahle podřipská instituce spádový blázinec. Navíc tu berou nejen staré abonenty; může sem přijít i člověk dobře zajištěný, i nula z ulice, a struktura pacientů je tudíž zajímavá. Taky je dobré, že navrátilec naváže na společnou řeč s tím místem i s lidmi a taky už zná strukturu léčby, při níž nejde o něco zásadně nového, ale o jisté zpřesňování. Jako v životě – po dosažení určitého věku už neobjevujeme nové věci, jen zpřesňujeme ty starší. Ve finále beztak nepůjde o to, jestli byla úspěšná léčba, ale jestli je úspěšná abstinence.
Od kouření se abstinovat nechystáte?
Z drog si držím už jen to, neboť, jak napsal Friedrich Dürrenmatt, kouření je důležité. Je obhajováno též ve verneovkách; krásná je pasáž v Tajuplném ostrově, kdy na Lincolnově ostrově námořník Pencroff marně hypnotizuje svou prázdnou dýmku a trpí tím, že nemá co kouřit, ale vědec Cyrus Smith s mladým sirotkem Herbertem najdou rostlinu, kterou novinář Gedeon Spilett identifikuje jako tabákovitou, na tajňáka to vypěstujou a pak mu jednoho krásného dne nacpou dýmku, Pencroff vypustí vonný obláček dýmu a říká: „Gedeone Spilette, jsem vám ode dneška zavázán na život a na smrt.“ Prostě kouření je důležité, procvičuje dýchání, je psychoaktivní a tak dál.
Co znamená alkohol pro vaši tvorbu? Nebojíte se toho, že je to motor a zdroj, bez nějž nedokážete dobře psát?
To rozhodně ne. Pro mě je alkohol zabiják tvorby. Já když piju, tak nepíšu. Když jsem měl ještě psací stroj, vylézali z něj na mě po dlouhé tvůrčí pauze, vyplněné pitím, pavouci, kteří si v něm třeba tři měsíce klidně žili. Alkohol je jízda na koleji s nákladními vlaky, kde se nic zajímavýho neděje. Jakmile začnu pít, tak už jen piju. Neexistuje nic jiného. Nedělám si ani poznámky, nepřijde ke mně jediný nápad, nevznikne ani čárka. Dojít si pro láhve, dojít si na záchod, celý život se vám smrskne.
„Jezero je jediný text, který jsem stavěl programově v opilosti. (…) Bylo to uděláno během 12 litrů bílého vína,“ napsal jste spisovateli Michalu Šandovi v rozhovoru vedeném pro Salon Práva po facebookovém messengeru ze svého posledního pobytu v léčebně. Jezero tedy byla výjimka z pravidla?
Přesně tak. Delší dobu jsem tehdy abstinoval a měl spoustu nápadů, měl jsem to v duchu připravené, rozvržené, jen jsem k psaní nenacházel odvahu. Nakoupil jsem tedy nějaké to víno… Po dopsání jsem ten chlast hned musel stopnout. Nějak se mi to podařilo – ale byla to naprostá výjimka.
Životu v terapeutické instituci jste věnoval jednu z Literou oceněných Tří kapitol, povídku Vikštejn; z pobytu v protialkoholní léčebně čerpá i váš de facto soused z Labskoústecka, Josef Formánek. Četl jste jeho Úsměvy smutných mužů nebo viděl příslušný film?
Nečetl, neviděl, neznám.
Josef Formánek z alkoholismu vytěžil bestseller, stejně tak Michaela Duffková z knižní podoby svého blogu Zápisník alkoholičky, za který dostala Literu. Není to téma děsně otřelé?
Takhle já neuvažuju. Já věci popisuju a vyprávím na základě toho, jak se dějou, ve mně i mimo mě. Pro mě alkohol není téma, jako že bych si řekl: Á, teď napíšu něco o chlastu, protože ho tak dobře znám. Pokud mě nějaká moje postava v průběhu děje překvapí tím, že pije, tak prostě pije, s tím já nic neudělám. A tohle věčné předhazování alkoholismu jako tématu… Věřte mi, že je opravdu nepříjemné vězet v nemoci, za jejíž průběh je člověk plně zodpovědný. Je to dost hanebné a já si rozhodně nehodlám z alkoholismu dělat živobytí, pyšnit se svou slabostí jako nějakou obdivuhodnou zvláštností.
Čtrnáct let jste byl, jak vědí čtenáři Trosek jednoho deníku, archivářem Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech v Mostě. Na co jste se specializoval?
To bylo zaměstnání jak z Čechova nebo Gončarova, strašná oblomovština. Běžely nedigitalizované devadesátky, takže jsem vytvářel nějaké databáze, mechanicky jsem odněkud někam přepisoval data, občas jsem zajel na nějaký výzkum a archeologům, kteří z cizích jazyků typicky ovládají němčinu, vytvářel resumé do vědeckých článků v angličtině… Bylo tam prostě systematizované místo archiváře-dokumentaristy, tak jsem ho zaplnil.
Šlo o malinký kolektiv s minimální fluktuací zaměstnanců, jehož ředitel měl sociální cítění a byl obrovský čtenář, sběratel knih a znalec všeho možného, řeč s ním byla na úrovni, a zároveň byl slušný pijan. Tam se alkohol nepovažoval za nic špatného, běžně jsme pili v práci, postupem času jsem se tam slušně rozpil. V prvních letech jsem tak třicet čtyřicet hodin týdně věnoval samostudiu a svému čtení. Měli jsme velkou mezioborovou knihovnu a ředitel mě často posílal do Prahy, abych ji doplňoval; vrazil mi nějaké peníze a já kupoval filozofii a všechno, co mě napadlo, udělal jsem si tam takovou soukromou univerzitu. Psát navážno jsem ovšem začal až poté, co jsem o tenhle ráj, kde se nemusí dělat nic, přišel.
Tyhle venkovské archivy jsou jak přes kopírák, jeden básník nebo muzikant vedle druhého, půlka z nich pije. Teď bydlíte v Brně, v hustě zalidněném lidském centru, v kulturní uzlině. Proč právě tam?
Pokud jde o chráněné bydlení, možností je po republice spousta. Já si vybral Brno, abych byl někde úplně jinde, než kde to znám.. Centrum je sice vyloženě metropolitní, avšak nikoli kosmopolitní, což se mi líbí. Jen v rámci Koliště, hradeb a starého města, jde o velké město, jenže já jsem na okraji, v Řečkovicích, stačí udělat pár kroků a jsem v přírodě. I když zatím mám pocit, že je to spíš maketa přírody, příroda, aby se neřeklo. Na nějaké soudy je brzo. Zeptejte se mě za rok, jestli Brno miluju, nebo nenávidím, jestli je to město obdivuhodné nebo směšné. Za každým rohem je tady v každém případě překvápko. To by mě mohlo vytrhnout z hrozící letargie, nebo mě do ní naopak uvrhnout.
Rozhovor s Danielem Hradeckým si přečtete v Reflexu č. 27, který vyšel 8. července 2021 >>>
