Kaplan a člen URNA: Křesťané nesmí zabít člověka z nízkých pohnutek. Ochrana je však akt lásky

Jste asi první instruktor-duchovní v historii zásahových jednotek. Minimálně tuzemských.

Běžné to není. V principu jde ale o dost podobný druh služby – nestavět se na zadní a poslouchat nejvyššího velitele. Na to jsem zvyklý celoživotně.

Však vám prý v krvi kolují vojenské a policejní geny.

Můj otec byl voják, děda bojoval v Itálii, praděda sloužil na Teplicku u finanční stráže. A bratr mého pradědy „Polda“ Leopold byl policajtem v Teplicích.

Duchovní se ve vašem rodokmenu nevyskytuje?

Ne. Babička i děda byli křtění katolíci, s prababičkou Lojzičkou jsem chodil do kostela, ale obecně se v naší rodině nemluvilo ani o politice, ani o Bohu. Prvním duchovním, kterého jsem cíleně potkal, byl páter Jiří Reinsberg z pražského Týnského chrámu v roce 1990 – coby instruktor URNA jsem tehdy v metropoli vyhledával „měkké cíle“, tedy hlavně velké kostely či synagógy.

V kolika letech jste se nechal pokřtít?

Po návratu ze zahraniční mise, mezi lety 2004 až 2005.

Sehrála v tom mise nějakou roli?

Zahajovali jsme v Bagdádu v roce 2003. To tam ještě zuřila regulérní válka, o život šlo prakticky nepřetržitě. V takových podmínkách potřebujete oporu a často se obracíte k víře. Nicméně než jsem do Iráku odjel, kamarád kastelán mi dovolil strávit nějaký čas v kapli svatého Kříže na Karlštejně. Právě tam jsem s Nejvyšším Velitelem uzavřel „obchod“, že pokud se vrátím z mise a vše bude v pořádku, nechám se zverbovat, rozumějte, pokřtít. Vrátil jsem se celý, děti mě poznaly, žena mě chtěla, tak nezbylo než dodržet slovo. A pak jsem zamířil na teologickou fakultu.

Nebyl jste mezi policisty za exota?