Ethan Hawke: Dokázat růst a udržet si náboj, i když stárnete, je můj sen. Díky pandemii jsem lépe poznal, kdo jsem
Časopisu Reflex se v rámci Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech podařilo získat videozáznam z rozhovoru s americkým hercem Ethanem Hawkem. Hawke mluví o svém přátelství i profesionálním partnertství s režisérem Richardem Linklaterem, se kterým spolupracoval na úspěšné filmové trilogii Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí. Hovoří také o tom, jak se vyvíjela jeho kariéra a kam by jí rád posouval do budoucna. V otitulkovaném videorozhovoru v úvodu článku se také dozvíte co Hawkeovi přinesla pandemie koronaviru, jaký význam pro něj má příbuzenství se spisovatelem Tennessee Williamsem a jaký další velký projekt plánuje s Richardem Linklaterem.
Co jste dělal v těch uplynulých 18 měsících?
Posledních deset let jsem byl v děsném kolečku, pracoval jsem hodně a tvrdě. A když vás z toho kolotoče vytrhne přestávka, skončí vám různé pracovní projekty, které vás bavily, začnete být neklidný. Točil jsem sice, ale donutilo mě to udělat si osobní inventuru. Zjistil jsem například, že jsem velkou část své sebeúcty stavěl na práci a že je nutné uvědomit si, že to je jen jedna část vaší osobnosti. Bylo skvělé strávit víc času s rodinou a ptát se sám sebe na to, kým jsem, když nepracuju. To je otázka, kterou jsem si nepoložil snad od dvaceti.
Je pro vás důležité, že jste rodově spřízněn s Tennessee Williamsem, jedním z největších amerických dramatiků, autorem her Skleněný zvěřinec nebo Tramvaj do stanice Touha?
Nikdo, kdo žil v našem domě, kupříkladu mí prarodiče, se nezabýval uměním. V naší historii existovala jen jedna jediná umělecká osobnost. Tennessee Williams. Byl to on. Moje babička říkávala, že byl divný.
Jaké přesně byly vaše rodinné vztahy?
Byl to bratranec mého dědečka. Prý nevěděli, co si o něm mají myslet. Mysleli si o něm minimálně, že byl hodně zvláštní.
A on zvláštní byl.
Ano, byla to velice radikální osobnost. Ale když jsem byl mladý, dávala mi jeho existence signál, že by snad bylo možné živit se uměním. A že nezáleží na tom, jak dobrý herec budu, protože stejně nebudu nikdy tak dobrý, jako byl ve svém oboru Tennessee Williams. Takže se nade mnou vznášela docela vtipná výzva. Ale zároveň bylo skvělé cítit, že existuje něco jako umělecká integrita.
Když už jsme u divadla, které hrajete od mládí a velice intenzívně, máte mnoho divadelních cen, hrál jste i Hamleta: opravdu jsem vás chtěla vidět na Broadwayi v inscenaci z roku 2019 jiného slavného amerického dramatika, Sama Sheparda. Hrál jste jednu ze dvou hlavních rolí v jeho hře Pravý západ – co vás na něm zajímá?
No jo no, věci jsou dočasné. Na tvorbě Sama Sheparda je mimo jiné nesmírně zajímavé, že součástí jeho dialogu zůstává ticho. Býval totiž bubeník, v jeho psaní opravdu cítíte rytmus. Ovládá umění vytvořit pauzu, dlouhé ticho, které trvá až do doby, než začne tisíc lidí v hledišti pokašlávat a vydávat další zvuky. Já i můj spoluhráč Paul Dano jsme si práci s obecenstvem nesmírně užívali, pohrávali jsme si s jeho tichem i s jeho smíchem. Tehdy jsem si neuvědomoval, jak skvělé je, že můžu komunikovat s tisícem lidí najednou. Že energie živého představení rozhodně není samozřejmost.
Existuje nějaký nový projekt v hlavě vaší a v hlavě Richarda Linklatera?
Vidíte, zrovna minulou noc jsem si s ním dopisoval, miluje totiž karlovarský festival. Mluvil se mnou o varském obecenstvu, o tom, kolik mladých lidí tady chodí do kina. Jak měl skvělý pocit, když viděl, že tolika mladým lidem záleží na filmech a souběžně si tady tolik divných lidí kupuje maserati – že je to hrozně divný mix energií…
A co tedy plánujete?
Máme jeden velký projekt, na kterém pracujeme a chceme jej už hromadu let uvést v život. Teda máme několik malých projektů, o nichž sníme, a tenhle jeden velký. Rick chce, abych hrál amerického romantika a transcendentalistu z 19. století; jmenoval se Ralph Waldo Emerson. Svou roli tam bude mít i novinářka, kritička a obhájkyně ženských práv Margaret Fullerová a samozřejmě i básník Henry David Thoreau. Bude to zkrátka film o amerických transcendentalistech, prvních amerických radikálních myslitelích. Byli to abolicionisté, zastánci ženských práv, a navíc vegetariáni, takže svého času velice divocí lidé. Bylo by zajímavé, kdybychom vzali energii, kterou cítíte ve filmech Flákač, Omámení a zmatení nebo v trilogii Před…, kdybychom vzali tu lásku k životu, tu radost a spontánnost a mohli vše uplatnit v tématu tak silném, jako je Ralph Waldo Emerson. Zachovat si tak mladistvou divokost, ale zároveň využít to, co jsme se naučili…
