Michaela Pavlátová: V noci se nemůžu odtrhnout od práce a ráno se budím nedočkavostí, až na to znovu skočím

Letos v červnu získalo Moje slunce Mad Cenu poroty na prestižním festivalu ve francouzském Annecy, minulý týden i cenu za Nejlepší celovečerní animovaný film na největším filmovém festivalu v Latinské Americe – v mexické Guadalajaře. Na základě zahraničních ohlasů se producenti a zahraniční distributor rozhodli usilovat o nominaci Americké filmové akademie v sekci Animovaný film. Michaela Pavlátová už mimochodem má na kontě nominaci na Oscara za svou studentskou animovanou grotesku Řeči, řeči, řeči.

Proč jste se rozhodla, že věnu­jete osm let pracovního života příběhu Moje slunce Mad?

Já osobně jsem filmu věnovala pět let, ty roky navíc padly na adaptaci scénáře. Přečetla jsem si novelu Petry Procházkové Frišta a zamilovala se do Herry. To je v novele mladá holka, sice z Ruska, ale určitě je tam přítomno i alter ego Petry; v našem scénáři je Herra studentkou z České republiky. Měla jsem tehdy pocit, že je to živá osoba, moje kamarádka. I když v jednom okamžiku, už po roce intenzívní práce, jsem začala pochybovat a nebyla si vůbec jistá, jestli v přípravě filmu pokračovat.

Proč?

Protože už tehdy, před šesti lety, se Afghánistán zdál jako velice ožehavé téma. Vždyť v roce 2015 se začalo jezdit na italský ­ostrov Lampedusa pomáhat migrantům. V létě i na podzim se vznesla ohromná vlna solidarity, v té době podle mě oprávněná. Jenže už na podzim začali v našich médiích vystupovat lidé, z mého pohledu většinou muži, kteří opakovali: „České ženy si u nás nenecháme znásilňovat uprchlíkama!“

Jak to souvisí s příběhem z ­Afghánistánu?