Když vám život nadělí citrony, udělejte z nich citronádu aneb Od panenek na Hrad
Všechno zlé je pro něco dobré. Klišé, řeknete si. Ale pro některé to je denní chléb. Jako například pro Lenku Helenu Koenigsmark, marketingovou manažerku společnosti Mattel a zároveň matku dvou dětí, jednoho z nich těžce postiženého. Mimo práci vede pro syna profil na sociálních sítích, kde ukazuje, že štěstí nemá s hendikepem nic společného. A také přemýšlí, jak změnit svět. Třeba tím, že vstoupí do politiky a to rovnou na Hrad.
Jak skloubit náročnou manažerskou pozici s rolí maminky dvou dětí? Je to vůbec možné?
Přiznám se, že tuto otázku nemám úplně ráda, protože bývá téměř vždy pokládána ženám, ale téměř nikdy mužům. Jsem matka dvou malých dětí a z vlastní zkušenosti vím, že musíme být nesmírně efektivní, výkonné, abychom vše zvládly. K tomu navíc mám to štěstí, že máme s manželem velmi vyrovnaný vztah, kde se o povinnosti dělíme. Takže není vše jen na mne. Můj muž je ten, který zůstal doma s naším postiženým synem, převzal velkou část péče. On je ten jehož práce má největší smysl.
Mnoho let se pohybujete v oboru hraček a tak mi nedá než se zeptat – hrajete si v práci?
Kéž by, to by se mi líbilo. Ale není to bohužel možné. Uvádíme na trh mnoho a mnoho hraček, je potřeba zajistit jejich správný výběr, cenu, distribuci, reportovat co centrály, takže na hraní není čas. Ale když vezmu k nám do kanceláře jakékoliv dítě, tak je jako v ráji a dost mi závidí. Často říkám, že jsme spolu s kolegy takoví Ježíškovi asistenti.
Je něco, co vás po tolika letech v marketingu nabíjí?
Ano, pořád se objevuje něco nového, co je potřeba se učit. Obzvlášť v oblasti digitálního marketingu, tam si spíš někdy říkám, že je ten vývoj až moc rychlý a než si něco osvojím, tak už je všechno jinak. A mimoto jsem v poslední době velmi pyšná na to, že jsem součástí aktivit naší vlajkové lodi, Barbie. Věřím, že je naší povinností dětem ukázat svět kolem: že je rozmanitý a má místo pro všechny typy lidí, postavy a barvy pleti. Léta to bylo o tom, že “Barbie je”, “Barbie má”, teď chceme ukázat, čím může být, co reprezentuje a jaké možnosti holčičkám dává.
Máme Barbie na vozíku, s protetickou nohou, různých barev pleti, s vitiligem. Letos přišel na trh Ken na vozíčku, který potěšil hlavně mého syna, který je kvůli těžkému postižení také na vozíčku. Panenkami s handicapem chceme ukazovat, že jde o něco normálního, co patří k životu. V našem portfoliu proto najdete i Barbie bez vlasů, se kterou se můžou ztotožnit onkologické děti. V České republice přetrvávají dozvuky komunismu, kdy se duševně nebo fyzicky postižení lidé před světem schovávali, zavírali do ústavů. Tudíž stále nejsme na lidi s handicapem tolik zvyklí, často nevíme, jak se k nim chovat. A myslím, že jednou z rolí nás, hračkářů, je pomáhat vychovávat budoucí generace a zrcadlit svět takový, jaký je.
Řekla jste, že úspěšný člověk, je ten, který se umí přizpůsobit a je ochoten se každý den učit nové věci. Jak je to u vás?
Myslím, že koronavirová doba naučila všechny, že k přežití je nutná flexibilita. Zároveň nám to ukázalo, co je doopravdy důležité, také nás to zásadně omezilo. Tímto jsme si s manželem prošli před lety, když jsme zjistili, nečekaně, že je náš syn těžce postižený. O tom, že má Max postižení, jsme se dozvěděli, když mu bylo šest měsíců, do té doby tomu nic nenasvědčovalo. Na chodbě nám jeden lékař řekl: máte postižené dítě, to nevíte? Svět se nám v jednom okamžiku postavil na hlavu. A tato krize nás naučila, co je důležité, jak rychle reagovat, jak musíte měnit plány, jak se musíte přizpůsobit, ale zároveň se nevzdávat a bojovat. A zjistili jsme, že štěstí nemá s hendikepem nic společného. Že život je opravdu takový, jaký si ho uděláte. Když vás potká taková tragédie, tak vám dá vlastně zároveň lehkost bytí. Protože neřešíte hlouposti.
A proto jste založila instagramový účet, kde ukazujete na sociální média náročnou oblast?
Náš profil @Maxmilion_and_Me je pro mne vlastně nástroj jak měnit svět. Vnímaní společnosti, která u nás není zrovna otevřená pro postižené. Stále většinou nevíme, jak se chovat, když vidíme někoho třeba na vozíku. Těch soucitných pohledů, co jsme zažili. Lidé rychle uhýbají pohledem, aby nemuseli reagovat. Ne ve zlém, jen prostě neví, jak se chovat. Skvělé to je třeba v Řecku, kam jezdíme k moři, které synovi velmi pomáhá při rehabilitaci. Max si tam jezdí po náměstí, děti si s ním hrají, rodiče je zoufale nevolají k sobě a neomlouvají se nám, když e chtějí na vozíku svézt. Berou to tak, jak to je. A my jsme součástí normálního běžného světa.
Na našem instagramovém profilu chci ukázat světu, že jsme šťastní a žijeme vlastně normální život. Sleduje nás téměř deset tisíc lidí a já jsem vděčná za jejich pozornost a za možnost bourat předsudky a stereotypy. Mohu měnit názory lidí, dozvídám se spoustu informací od rodičů, kteří mají také nemocné děti. Nebo dostávám spoustu zpráv, jak jim nás profil pomáhá zahánět jejich vlastní smutky.
Těžko si představit jaké to je, když zjistíte, že máte postižené dítě…
Váš svět se ze dne na den obrátí vzhůru nohama. Na to se nedá připravit. Ale pak musíte vstát z popela, i když byste nejraději někam zalezli a už nevylezli. Ale aby vaše dítě, vaše další zdravé dítě mělo budoucnost, tak musíte. Bojujete, postavíte se na nohy a po čase se rozhodnete – když mi dal život citrony, tak já z nich udělám limonádu. Změnily se mi hodnoty, můj život je jiný, ale já jsem šťastná. A nasměrovalo mne to novými cestami, za které jsem vděčná. A nejen mne. Můj muž momentálně končí kurs na záchranáře a od nového roku bude jezdit se sanitkou. On je opravdový hrdina celého tohoto příběhu.
Mluvíme o pozitivních dopadech, ale je i něco co byste změnila?
Stát. Stát bych změnila. Protože z vlastní zkušenosti vím, že nefunguje, mám pocit, že se nám to naopak snaží co nejvíce zkomplikovat. Tři a půl roku, kdy byl můj muž doma, jsme dostávali státní podporu tři tisíce korun. To nestačí ani na pleny. Navíc je tu koloběh papírů, které neustále musíte dodávat. Stát je apriori nastavený tak, že ten, kdo žádá o dávky, je vlastně lenoch.
Když zjistíte, že je vaše dítě postižené, jste zlomení. A místo podpory dostáváte klacky pod nohy. Lidé si musí často půjčovat peníze, aby přežili, než dostanou ony slíbené dávky. Mám zkrátka pocit, že stát se tady stará jenom o ty silné. Přijde mi nefér, že celý život pracuji, platím daně, a pak, když potřebuji pomoc, ten stát tu není.
Takže je to nakonec o penězích?
Je to tak. Ale určovat, jestli má vaše dítě šanci na lepší život podle toho, jestli jste schopní vydělat peníze, mi nepřijde v pořádku. Stát v Česku nefunguje pro všechny. Čtyři roky s tím bojujeme, a právě skrze tyto denní boje mě to vede k zamyšlení zda nevstoupit do politiky. Má vize se postupně stává jasnější, především v souvislosti s prezidentskou volbou, která je pro mne tématem. Protože vnitřně cítím, že civilizace je natolik silná, jak se dovede postarat o ty nejslabší. A věřím, že ženy v politice chybí. A bylo by skvělé, kdyby byla novou prezidentkou žena.
Kdybyste se rozhodla jít do politiky, co byste chtěla změnit?
Abych se pokusila změnit nerovnosti, které tu panují. Aby stát tu opravdu byl pro všechny, i pro ty nejslabší. Protože věřím, že v politice je málo žen. Reprezentujeme polovinu obyvatel světa, ale jsme reprezentovány jen mizivým procentem. Věřím, že ženský element je v politice potřeba. Chci přispět ke konsenzu, ukončit věčné rozdělování společnosti na nepřátelské tábory. Chci kultivovat společnost, chci navrátit význam slov, jako je důstojnost, respekt, úcta.
