Juraj Kukura: Lidem přijdu nafoukaný, arogantní a nepřístupný. A přitom tím jen skrývám svou plachost

Přemýšlel jste někdy o tom, jestli byste byl jiný, kdybyste nežil v zahraničí?

Některé věci vnímám úplně jinak. Určitě by nikdy nebylo Divadlo Aréna v Bratislavě, jehož jsem ředitelem, takové, jaké je dnes a nikdy by v něm nevznikl Občanský cyklus (projekt, zaměřený na historická a společensky angažovaná témata v nepřikrášlené podobě; pozn. aut.).

Občanský cyklus je zajímavý nápad a kritický pohled na společnost a dějiny. Jak jste na tuhle myšlenku přišel?

Netvrdím, že má divadlo vypadat právě takhle. Jednoduše jsem to odkoukal. Důležité je, abyste to udělal aspoň tak dobré, jako je originál. Nebo ještě lepší. Já v zahraničí pracoval s těmi nejvýznamnějšími německými režiséry, herci a intendanty a díky nim jsem se dozvěděl o svém oboru opravdu hodně.

Má v Německu divadlo lepší zvuk než u nás?

V německy hovořících zemích, ale i v Anglii, divadlo něco znamená. Nikdo ho nevnímá jako zbytečnou investici. Naopak. V Hamburku se při nedělním obědě hovoří o tom, co je nového v Thalii a v Schauspielhausu. Minule jsem tam zažil situaci, kdy jeden člověk říkal: „Už jsi viděl to nové představení?“ – „Ne,“ odpověděl druhý. „To je tak špatné, že se na něj musíš jít podívat.“ U nás se při obědě probírá, co je v supermarketech v akci.

Co jste se ještě v cizině o divadle dozvěděl?

Že dotované divadlo má také své povinnosti – maximálně šířit kulturu, vzdělanost a umění. Divadlo není jen zábava. Pokud od něj tohle někdo očekává, musí jít na taková představení, která k tomu účelu vznikla. My nedostáváme peníze proto, abychom lidi jen bavili, ale abychom náš mandát využili správným způsobem a něco jim za to vrátili.

To říkáte, přestože vám v minulosti snížili dotace?

To už je naštěstí za námi. Naše divadlo se nyní podrobí rekonstrukci, kterou jsem inicioval, protože Aréna je nejstarší divadelní budova, která dodnes funguje, a kulturní národní památka první třídy. Stojí už od roku 1898.