Vitalij Ginzburg: Neschopnost a neochota české justice jsou až zarážející

V Česku se jen tak pro nic za nic na letišti nezatýká. Na základě jakých dokumentů jste byl zadržen a umístěn do extradiční cely?

Moje osobní zkušenost svědčí o tom, že vaše první tvrzení neplatí vždy a zcela. Při mém zatčení na letišti mi policie nepředložila žádný řádný zatýkací příkaz. O existenci ruského mezinárodního zatykače, který ovšem navzdory názvu platí jen na území Ruské federace a nikde jinde, mě později informoval až můj právník. Při mém uvěznění byly porušeny všechny existující mezinárodní úmluvy počínaje tím, že žádná z ruských písemností, jež sloužily jako podklad pro obvinění, nebyla podepsána advokátem. Žádost o zatčení a obvinění, s níž se neměl možnost seznámit advokát, žádný evropský soud nemůže přijmout k posouzení. Takový postup je v rozporu s evropskou extradiční konvencí. Stojí za připomenutí, že justiční orgány Francie a Německa obdobnou ruskou žádost rezolutně zamítly, a Interpol označil zatykač za vysloveně nulitní. České justiční orgány nicméně ruské žádosti vyhověly a věc k posouzení přijaly. V souladu se zákonem, i s tím ruským, žádost o vydání může být provedena až poté, co je bezpečně zjištěno místo pobytu obviněného. Byl jsem zatčen v lednu roku 2019, ovšem příkaz k zadržení adresovaný českým orgánům byl vystaven již v roce 2018 čili v době, kdy jsem pobýval převážně v Izraeli nebo Lotyšsku, každopádně mimo území České republiky. Je to souhra náhod? Důkaz věšteckých schopností ruské Generální prokuratury, či nečistá mezinárodní hra? Nejspíš poslední je správně. Česká justice byla k Rusům nevysvětlitelně vstřícná, a tak jsem strávil v extradiční cele přes dva roky ­života.

To by ovšem mohlo negativně poznamenat váš vztah k celé české společnosti, přinejmenším k našim justičním orgánům a vězeňskému systému. Je to tak?

Ve vězení bylo se mnou zacházeno zcela korektně, není na co si stěžovat. Vězeňství u vás odpovídá všem evropským normám. Justice je úplně jiné kafe. Na moje četné dopisy s odkazy na mezinárodní konvence, právní normy a zákony jsem nedostával žádné odpovědi nebo dostával zcela neosobní a nesmyslné přípisy svědčící spíš o tom, že adresát (nebo nějaký ministerský subalterní úředník) moje vysvětlení vůbec nečetl nebo nic nepochopil. Šokoval mě hned první dotaz prvoinstančního soudce: „Proč sem k nám lezete, když víte, že máte nějaký průšvih v Rusku?“ Hlesl jsem plaše: „Domníval jsem se, že v Praze, v samém středu Evropy, dávno platí mezinárodní zákony a zvyklosti.“ Marně jsem se snažil odvolávat na Listinu základních práv a svobod nebo na Magnitského zákon, což jsou normy nadřazené národním zákonům všude kromě Ruska. Marně jsem poukazoval na to, že v Rusku platí takzvané telefonní právo, což znamená, že rozsudky jsou soudcům přímo diktovány mocenskými orgány prostřednictvím telefonu, včetně délky trestu a přísnosti vězeňského režimu. Záměrně nechci uvádět jména, stačí, když řeknu, že na všech úrovních českého prokurátorského vyšetřování a dozorování jsem se setkával se zcela nechápavými pohledy a postoji typu: „Co to tu povídáte, pane, vždyť v Rusku je justice zcela nezávislá na moci a řídí se striktně duchem a literou zákona.“ Teprve ve styku s justicí jsem pochopil význam českého pojmu „staré struktury“. Abych nemluvil naprázdno, uvedu, že mám kopie veškeré korespondence s justičními orgány a žasnu, na jaké úrovni nepochopení a neznalosti mezinárodního práva se mnou česká justice jednala.

Buďme konkrétní. V čem spočívalo obvinění ruských orgánů, na jehož základě jste byl na našem území zatčen?