Konstantin Šindelář: V tajze ruské literatury
Konstantin Šindelář se po mnoho let věnuje převádění ruské literatury do češtiny. Přeložil řadu fantastických románů, ať už těch starších (bratři Strugačtí, Kir Bulyčov) nebo naopak moderních (Sergej Lukjaněnko, Mariam Petrosjanová). V jeho podání nedávno vyšly také klasické dobrodružné cestopisy Vladimira Arseňjeva Ussurijským krajem a Děrsu Uzala.
Jste jedním z mála lidí, kteří u nás pravidelně překládají ruskou beletrii do češtiny. Jak se člověk k takové práci vlastně dostane?
Můj život se odjakživa točil kolem psaní. Povídky, recenze, reportáže… Na univerzitě sice byla mým oborem žurnalistika, ale už během studia jsem začal zjišťovat, že to, co mě doopravdy baví, je překládání. Na přelomu tisíciletí jsem pro nakladatelství Triton psával posudky anglických knih, jejichž české vydání se právě zvažovalo, a jedna z nich mě zaujala natolik, že jsem ji nejen vychválil, ale také jsem nakladatele přesvědčil, aby mě ji nechal přeložit. Výsledek nebyl bůhvíjaký, ale práce mě nadchla a já byl plný elánu a chuti pokračovat. O několik roků později pak přišla příležitost skloubit překladatelství s mou další velkou láskou, kterou je ruská literatura. Rusky čtu odmalička, jsem napůl Rus, z Moskvy jsem se přestěhoval, když mi bylo sedm… Přechod k tomuhle mému „ruskému překladatelskému období“, které trvá doteď, byl proto vcelku hladký. Doteď jsem z ruštiny přeložil bezmála dvacet románů a povídek, a také píšu autorské medailony, dojednávám práva na vydání a občas se mi podaří získat i nějaký ten grant.
To zní opravdu zajímavě! Ale dá se u nás takovou prací vůbec uživit?
Těžko! A je úplně jedno, z jakého jazyka překládáte. Literární překladatelé, kteří to dokážou, mají můj obrovský obdiv. To, jak v současnosti vypadá situace kolem překladů beletrie, by asi bylo na delší povídání. Ve zkratce: honoráře jsou nízké a smluvní podmínky mnohdy nevalné; chce to mít víc než jen špetku nadšení, abyste se této práci, která je ovšem na druhou stranu nesmírně naplňující a návyková, mohli věnovat stoprocentně. Já sám sice jsem nadšenec, ale také musím živit rodinu. Již před lety jsem se tedy rozhodl pro kompromis – pracuji na plný úvazek v jedné počítačové firmě a překládání se věnuji ve volném čase. Znamená to sice, že přeložím jeden, nanejvýš dva romány ročně, ale také mám jistotu výdělku. A zároveň to znamená, že si „své“ romány mohu vybírat, že překládám jen to, co mě samotného baví.
Má překládání konkrétně z ruštiny nějaká svá specifika?
Když to shrnu a hodně zjednoduším, z ruštiny se u nás během posledních třiceti let stal dost exotický jazyk. Překladů ruské beletrie vychází málo a málo je také překladatelů – stará generace pomalu odchází a mladí nemají kde sbírat zkušenosti. Upřímně bych za tím, že se dnes ruská literatura zrovna nevyhřívá na výsluní, dokonce ani nehledal politiku. Mám pocit, že by mnozí čeští nakladatelé překlady z ruštiny vydávali rádi, ale zkrátka nevědí, jak a čím by měli začít.
A vy to víte?
Myslím, že si udržuji přehled, i když to není jednoduché. Ruský knižní trh je obrovský, a je dokonce ještě větší, když k němu přičteme rusky psané knihy vydávané v dalších postsovětských zemích. Já osobně se snažím vyhledávat zajímavé tituly, které na východě vycházejí, a číst alespoň ty z nich, které působí nejslibněji a nejzajímavěji. Nestíhám samozřejmě sledovat všechny žánry – těžištěm mého zájmu je fantastika a historické romány, i když se nevyhýbám ani mainstreamu. I tak mám ovšem dlouhý seznam knih, které by stály za vydání v češtině, a přijde-li za mnou nějaký nakladatel s prosbou o radu a pomoc, určitě ho neodmítnu.
Který svůj překlad považujete za nejpovedenější?
Cítím, že se jako překladatel neustále zlepšuji, a tak mám chuť říct, že můj nejpovedenější překlad je vždy ten nejnovější! Ale dobře, pokud bych měl něco vypíchnout , tak to nebude jeden text, ale všechny mé překlady bratrů Strugackých, těchto klasiků sociální fantastiky. Knihy Arkadije a Borise mě v životě hodně ovlivnily, a o to víc mě mrzí podoba, v níž až donedávna v češtině vycházely. Problém spočívá v tom, že původní texty Strugackých byly v sovětských dobách terčem cenzurních zásahů, spojených s úpravami či dokonce vyškrtnutím některých frází, vět či celých odstavců. Tyto zásahy se podařilo odstranit až v 90. letech minulého století, kdy byla všem románům (díky mravenčí práci Borise Strugackého i řady nadšenců) navrácena jejich původní podoba. Do českých překladů z doby před rokem 1989 se však tyto úpravy nijak nepromítly – zůstaly poplatné „ořezaným“ originálům, z nichž vycházely, a bohužel byly ve zcela nezměněné podobě nadále publikovány i po revoluci. V roce 2021 se mi konečně podařilo převést do češtiny Piknik u cesty, zřejmě nejznámější dílo Strugackých, v jeho původní autorské úpravě. Doufám, že brzy budou ve stejné podobě následovat i další slavné romány: přinejmenším Pondělí začíná v sobotu a Je těžké být bohem.
A ještě poslední otázka – na čem pracujete teď?
Právě teď dokončuji překlad rozsáhlého historického románu Srdce tajgy jednoho z nejuznávanějších ruských spisovatelů současnosti, Alexeje Ivanova. Děj románu, protkaný zvláštní, pohanskou mystikou, se odehrává na obou stranách Uralu, a to koncem15. století, tedy v době územní expanze sílícího Moskevského velkoknížectví. Kniha je to nesmírně poutavá a emotivní – hotová brána do jiného času a prostoru. Vyjít by měla během roku 2022. A jelikož je to můj nejnovější překlad, určitě bude i nejpovedenější :-)
