Příroda k nám byla v případě covidu-19 ještě milosrdná, říká kardioložka Jana Gandalovičová

Říkáte, že dění kolem nového koronaviru a tlaku na vakcinaci považujete za selhání nejen lékařského stavu. I proto jste se přidala k Iniciativě 21 (sdružení lékařů a dalších odborníků, kteří nesouhlasí se současným přístupem). Byla jste od začátku v této jakési kritické opozici vůči oficiálním názorům?

Vůbec, vznikalo to postupně. Sice už od počátku mi byla podezřelá rétorika kolem vakcín a jejich samospasitelnosti, ale nic jsme o covidu nevěděli, dalo se pochopit, že podléháme strachu a dožadujeme se rychlé záchrany. Ale žádné děsivé scénáře, jimiž jsme byli strašeni, se naštěstí nevyplnily. Přesto se přístup odpovědných míst příliš nezměnil.

Proto jste se rozhodla začít veřejně vystupovat?

Jsem lékařka, pro mě jsou zásadní fakta a zkušenosti. Mlčet, když jsem měla třeba čím dál větší pochybnosti o bezpečnosti vakcín a začalo se ukazovat, že oprávněné, pro mě bylo lidsky obtížné. Ale neměla jsem kolem sebe dlouho žádnou oporu. I proto trvalo tak dlouho, než jsme se v základní skupině lékařů, s níž v rámci Iniciativy 21 spolupracuji, propojili. Byli jsme a stále zůstáváme velmi izolovanými ostrůvky. Většina mých kolegů nejen v nemocnici jsou takzvaně na druhé straně a někteří mě doslova obcházejí obloukem.

Byly vztahy mezi lékaři už dřív tak vyhrocené?

Zažívám to dva roky, z toho poslední rok opravdu intenzívně. A je to těžké a vysilující. Přijde mi, jako kdyby mnozí kolegové podlehli jakési očkovací mantře. Jiní to zase berou stylem: musí to zkrátka být, bez očkování se nedá nikam chodit ani cestovat… Kam se tady poděla medicína? ptám se. Přece nejde plošně očkovat všechny jen proto, že to někdo řekl. Navíc vakcínami, které jsou opravdu novátorské a nejsou nijak vyzkoušené. Každý člověk potřebuje individuální přístup, co je vhodné pro jednoho, nemusí být pro druhého. Ale chápu, že přiznat chybu může být těžké.