Miloň Čepelka: Moje žena si mě stopla. Byl to můj dobrý osud, stejně jako setkání se Zdeňkem Svěrákem
Kdyby mu občas neunikl nějaký archaismus, neřekli byste, že je mu pětaosmdesát let. Rozhodně na ně nevypadá. Asi i proto, že nevysedává doma na gauči a s Divadlem Járy Cimrmana, které spoluzakládal, objíždí republiku stejně jako před padesáti lety. Divadelník, lyrik a poeta Miloň Čepelka poskytl Reflexu obsáhlý profilový rozhovor, který najdete v čísle 16. Unikátní část navíc přinášíme zde na webu.
Vadí vám s přibývajícím věkem ve filmu násilí?
Není mi z něj sice vyloženě špatně, ale říkám si, že šikovný náznak by byl často silnější. Všechno jde vyjádřit jinak než natvrdo. Každopádně si zapamatuju – pokud mi to paměť dovolí – kdo film režíroval a příště už jsem na něj opatrnější. Když jsem chodil do kina jako mladík, tak jsem si vždycky z plakátů opsal jméno režiséra, scenáristy i autora hudby. Kameramana ne. Zajímalo mě jen, co šlo přes jazyk. Dodnes mám zápisníčky z té doby. Ale dnes už do kina moc nechodím.
Viděl jste Betlémské světlo?
Viděl jsem ho před týdnem v Dobrušce, mám ho ještě v čerstvé paměti, a přestože na něj nejsou přívětivé recenze, mně se moc líbilo. I manželce. Už jsem se na tom shodl i s lidmi, na jejichž názor jsem zvědavý, protože si jich vážím. Je to dobrý film. Rozhodně není od Svěráků nejhorší, jak jsem se někde dočetl. Čekal-li někdo velkou legraci a masovku, má smůlu. Je to subtilní a dobře udělaný snímek. Zdeněk Svěrák – a to neříkám proto, že je mým divadelním ředitelem a od roku 1954 kamarád – je v něm naprosto dokonalý. Včera jsem ho za to chválil a on řekl, že „to já ne, to náš Honza, před každou klapkou mě upozorňoval, prosím tě, nehraj“. Poslechl ho a vy mu z plátna věříte každé mrknutí.
Potkala vás v životě nějaká osudová náhoda?
Mockrát. Akorát že já na náhody nevěřím, tak tomu tak neříkám. Už jen to, že jsem se dostal do Nového Knína, ačkoli jsem ze začátku ani nevěděl, kde je, do rodiny Fafejtů, bylo terno. Tam jsem dospěl. Když jsem se vrátil po vojně, našel jsem tam Olgu Hostovskou, která byla mou spolužačkou v Opočně, kde jsme spolu hráli na jevišti skřítky v tom Matčině srdci – já byl Vuki, ona Viki – a jako kluk jsem byl do ní zamilovanej. Voněla po dědečkově drogerii. Toho bohužel popravili za heydrichiády. Otec, spisovatel Egon Hostovský stačil ještě před válkou emigrovat.
Miloň Čepelka hostem Prostoru X v roce 2020:
Psal jste dívkám básničky?
Psal, ale bylo mi to houby platný. Nechtěly mě, asi že jsem byl taková zagroškudla. Když se Olga objevila v Novém Kníně, pomohla mi tím, že moje básničky odnesla do časopisu Plamen, což byl na tehdejší dobu jakžtakž liberální časopis. Redigoval ho Jiří Hájek, který se však zanedlouho předvedl zas jako normalizátor (od roku 1971 byl členem ideologické komise Ústředního výboru KSČ; pozn. aut.). Je zajímavé, jak se může člověk měnit.
Další náhoda byla, když si vaše rozhlasové auto zastavila vaše budoucí manželka jako stopařka.
K tomu došlo až později a byl to můj dobrý osud. Stejně jako když jsme se ocitli se Zdeňkem Svěrákem na vysoké škole v jedné skupině. Takových náhod nenáhod jsem zažil moc.
Vaše paní je taky učitelka, že?
Ano, jenže toho odučila ještě míň než já. Ona má odbornost tělocvik – biologie, a když dostudovala, nebylo v Praze místo a stala se z ní takzvaná družinářka. Hrůza. Trpěla tím. Později učila na zdravotní škole, ale jen krátce, protože se nám narodil první syn Honza, po něm Joska, a tak se tam už nevrátila.
Ještě mi řekněte, mám očekávat k stáru zmoudření? Cítíte ho na sobě?
Já bych to zmoudřením nenazval. To bych se chvástal. Ale jsem rád, že jsem pochopil, jak je konec člověka neodvratitelný, že je dokonce logický a nemá smysl se mu bránit. Měl by ho přijmout. Přijímání všeho, co nás potká, považuju za nejdůležitější. Když se přestanu bránit, kopat kolem sebe a řeknu si: „Přihodilo se ti to a to, tak teď pátrej, co ti to má říct, a možná budeš zas o něco chytřejší.“
Zakazujete si přemýšlet o tom, co bude potom?
Nezakazuju, i když vím, že se jasné odpovědi nedoberu. Ale aspoň to člověka dovádí k pokoře před všehomírem. A ta je dost důležitá.