Být jeden den gorilou. S Markem Ždánským o komplikovaném vztahu s ohroženými primáty

Jako kluk jste se rozhodoval mezi lesnickou školou a střední školou pro chovatele cizokrajných zvířat. Nakonec jste to ale nezkusil ani na jedné. Proč?

Neměl jsem dobrý prospěch. A protože na základku, kam jsem chodil, zvala ředitelka opakovaně náboráře z Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova, usoudil táta, že je to asi jediná škola, kam mě vezmou i s trojkama. Navíc sídlila kousek od baráku. „Uděláš si maturitu a pak můžeš jít dál,“ povídal. Tak jsem řekl, že jo. To bylo v září 1989.

Jak jste se na vojenské škole ­cítil?

Navlíkli nás do modrejch tepláků a byla to v podstatě vojna. Hned vedle silnice stála ruzyňská věznice a podle mě to tam bylo stejný, akorát u nás nebyly v oknech mříže. Zato tam panovala větší buzerace. Po škole nás nutili pochodovat, cvičit, o víkendu nás kolikrát nepustili domů a museli jsme třeba kopat zákopy.

Jak vůbec vypadal na vojenské škole listopad 1989?

O demonstrantech nám důstojníci tvrdili, že to jsou lidi, který ničí památky a na náměstích, kde se scházejí, prý dělají jen bordel. Nevěděli jsme, co si o tom máme myslet. Tátovi se to vymývání mozků nelíbilo, ale radši to se mnou nerozebíral. Kdybych chtěl odejít, musel bych zaplatit vysoký odstupný a naše rodina na ně neměla. Uklidňoval jsem ho, že tam vydržím.

Školu jste nakonec dodělal?

Dodělal, ale vojákem z povolání jsem se stát nechtěl! Naštěstí tehdejší ministr obrany rozhodl, že kdo se nedostane na vojenskou vysokou školu, může odejít do civilu bez placení! Spadl mi kámen ze srdce. S kamarádem a mým dnešním společníkem jsme si sehnali zaměstnání u úklidový firmy, jenže během prázdnin mi přišel povolávací rozkaz na vojnu – a to mě dodělalo! Čtyři roky na vojenským gymnáziu mi neuznali. U odvodu jsem se navíc dozvěděl, že za pár týdnů nastupuju do Stříbra jako tankista! Šly na mě mdloby. Vydal jsem se s kámošem a dvěma holkama hledat rozptýlení v zoologický zahradě, kde mě upoutalo oznámení, že hledají ošetřovatele zvířat, a telefonní číslo. Tak jsem si ho opsal a papírek uložil do peněženky, protože zoologická byla vždycky můj sen. Čtrnáct dní před nástupem na vojnu mě skoro osudově chytil slepák a museli mi ho vy­operovat. A protože jsem v tomhle stavu na vojnu jít nemohl, vzpomněl jsem si na lístek ze zoo. Hned jsem tam zavolal a nějaká paní mi nevrlým hlasem oznámila, že sice mají volný místo, ale musím nastoupit okamžitě. Bylo dvanáctýho prosince 1996, to si pamatuju dodnes, a druhej den ráno už jsem se hlásil na bráně. Toužil jsem pracovat u tlustokožců, jenže můj nový šéf mi oznámil, že mají volno jen v pavilónu opic. „Cože, v tom smradu?!“ vyděsil jsem se. Zajímavý bylo, že v opičárně dělaly zásadně ženský. Kluci tam prý nikdy moc dlouho nevydrželi. A vidíte, já tam zůstal patnáct let!

Jak probíhal začátek kariéry v zoo?

Nejdřív jsem se musel seznámit se zvířaty a doplnit si o nich vědomosti. Ze začátku hlavně z knih. A protože jsem se svým vedoucím asi zalíbil, začali mě posílat na stáže. Nějaký čas jsem byl ve Dvoře Králové, kde to bylo co do kvality výrazně lepší než v Praze, pak mě poslali do Amsterdamu, Rotterdamu a dalších evropských zahrad, který byly na ještě vyšší úrovni. To mi hodně dalo.