Helena Vovsová exkluzivně pro Reflex: Pomáhala jsem Židům v Heydrichově zámku

V Panenských Břežanech jste prožila devadesát let. Vaše rodina odtud pochází?

Z Břežan pocházel můj tatínek František Voves, maminka byla z vedlejší vesnice. Když si ji namlouval, posílal jí pohlednice břežanského zámku, je na nich krásné sousoší s jeleny, které stálo za kulatým záhonem červených růží. Původní majitel zámku Ferdinand-Bloch Bauer byl vášnivý nimrod. Lina Heydrichová to sousoší nechala odstranit, přitom bylo tak pěkné. Zůstalo jenom na pohlednici. Po svatbě bydleli rodiče v pražském Karlíně v Královské, nynější Sokolovské ulici. Táta dělal šoféra u židovského podnikatele Karla Neumanna, jemuž patřil činžák i nedaleká továrna na pánské košile a pyžama. Malou dodávkou rozvážel zboží po obchodech. Táta si byl jistý, že se mu narodí kluk a bude se jmenovat František jako on. Po těžkém porodu jsem 12. února 1926 v porodnici na Štvanici ale přišla na svět já. Když maminka po těch všech outrapách zjistila, že má holku a další děti mít už nebude, bála se, co řekne tatínek.

A co řekl?

Nejdřív se moc neradoval, nakonec jsem byla jeho princezna. Dal mi jméno po dceři svých zaměstnavatelů. Neumannovi měli dvě holčičky – Helenu, ta byla o pět let starší než já, a Editu, se kterou nás dělilo půl roku. Hrály jsme si spolu. Ve třech letech jsem dostala zápal plic, penicilín nebyl, teplé obklady samozřejmě nepomáhaly. Zachránil mě rodinný lékař Neumannů a pak doporučil rodičům, aby mě vzali aspoň na půl roku pryč z Prahy na venkov, na čerstvý vzduch. V Panenských Břežanech jsme si pronajali domek od zahradníka, jenž pracoval na břežanském Dolním zámku u Bloch-Bauera. Zabydleli jsme se tam.

Neumannovi válku přežili?

Zahynuli v Treblince. Heleně bylo jedenadvacet, Editě šestnáct.

Kdy jste nastoupila do zámeckého zahradnictví?

V březnu 1941. Dokončila jsem měšťanku a přemýšlela, co bude dál. Jednou v neděli k nám přišla vzdálená příbuzná, Františka Čemusová, a zajímala se, jaké mám plány. „Válka za rok skončí, takže bude rok doma a pak se uvidí,“ odpověděl jí táta. Teta Čemusová byla zaměstnaná v zahradnictví na Dolním zámku, který využíval jako svoje letní sídlo říšský protektor Konstantin von Neurath, v břežanském Horním zámku se zase usídlil K. H. Frank. „Sháníme do zahradnictví pomocnou sílu. Nešla bys k nám?“ Bez váhání jsem řekla, že jo. Na zámku se zrovna uklízelo. Než Neurathovi na jaře přijeli, všechno muselo být vypulírované. Kastelán, který pracoval ještě pro Bloch-Bauera, v bílých rukavicích kontroloval, jestli nikde nezůstal prach. Židovského velkoprůmyslníka Ferdinanda Bloch-Bauera jsem jako holka viděla. Procházel se parkem k zámecké bráně a měl na sobě bílý oblek. Vrtalo mi hlavou, že mužský nosí bílé šaty. Znáte Klimtův obraz Zlatá Adele? Je na něm Adele, manželka Bloch-Bauera.

Říšský protektor Neurath se s pomocným personálem nevybavoval. Je to tak?

Neuratha jsem zahlédla, jak stojí v parku u jeřabin, přiběhli k němu jeho dva psi. Byl v civilu. Jeho manželku jsem vídala častěji. Reinhard Heydrich, Neurathův nástupce, dorazil s rodinou do Břežan na Velikonoce 1942. Bylo nám řečeno, že přijedou až po svátcích. Měli jsme zámek na uvítanou vyzdobit. Šla jsem pro chvojí a zavřela za sebou branku. Když jsem se vracela, objevili se dva důstojníci na koních. Jeden z nich byl Heydrich.

Jste si jistá, že to byl on?

Ano. Znala jsem jeho podobu z filmových týdeníků, do kina jsem chodila často, do Odoleny Vody, někdy do Klecan. Heydrich měl chladný pohled, studené, zlé oči. Vždyť víte, jak začal úřadovat, kolik lidí nechal popravit… Nařídil mi, abych tu branku otevřela. Zahodila jsem chvojí a udělala to. Přiběhla jsem do zahradnictví, že jsem viděla Heydricha. „To ses určitě spletla,“ přesvědčoval mě pan šéf. Zakrátko jsem se setkala s Heydrichovic kluky. Dováděli na loďce na malém rybníčku a házeli po nás žabinec. Klausovi bylo osm a Heiderovi sedm let. Když tady Heider před jedenácti lety byl, divil se, co si všechno pamatuju.

Heydrich žil na zámku jenom dva měsíce. Dalo se vypozorovat, jaký měl denní program?

Nijak zvlášť jsem to nesledovala. Jezdil pravidelně do Prahy, odjížděl kolem deváté. Občas jsem zahlédla, jak pro něj jede auto. Odjížděli po pravé straně kolem zámecké vinárny, vojáci před strážnicí u brány mu vzdávali čest. Viděla jsem ho i v den atentátu, když jsem ráno sekala trávu u zámku. Heydrich s Linou a tříletou Silke vyšli ven z haly, jsou tam asi čtyři schody. Heydrich zvedl Silke do náruče. Přijel mercedes, on nastoupil a odjel. Johannes Klein, jeho řidič, se po atentátu zotavoval na zámku ze zranění. Kulhal. V Břežanech byl snad až do září.

Jak jste se dozvěděla o atentátu?

Pověděl mi to Heydrichův podkoní Hans. Ptala jsem se ho, jestli neví, co se děje. Na návsi totiž byli shromážděni vojáci, povely doléhaly až k zámku, ze živého plotu na mě vykoukl voják s bajonetem. Lekla jsem se, upustila truhlík s voskovkami a utíkala zpátky do skleníku. Za chvilku přišel Hans, nesl Silke. „Došlo k atentátu na šéfa.“ Myslela jsem, že mu špatně rozumím. Zopakoval to. „Je mrtvý?“ zeptala jsem se. „Noch nicht. Ještě ne,“ odpověděl. Celá splašená jsem běžela za ostatními. „Kdoví, co říkal,“ nevěřili mi, německy jsem moc neuměla. Báli jsme se, že nás přijdou vyslýchat, nic takového se ale nestalo. Pracovali jsme do pěti a šli domů.