Konspirace jsou složitější, než si jejich fanoušci myslí, říká záhadolog Jan A. Novák
Jan A. Novák (70) je novinář a publicista, který vydal přes dvacet knih. Většina z nich se zabývá záhadami a zamlčenými místy historie – od osudu řádu templářů po údajně zázračné zbraně pro Hitlera. Zeptali jsme se proto, zda leží v zemi poblíž Štěchovické přehrady stále nějaké cenné materiály. Nebo proč se dodnes kolem nacistů šíří nejdivočejší konspirační teorie. A co musí každý lovec záhad bezpečně ovládat?
Jako spisovatel se zabýváte především historickými otazníky, ale vaše publicistické začátky souvisely s potápěním. Jak jste se k němu dostal?
Za bolševika jsme měli partu kamarádů, kteří rozhodně nebyli žádní disidenti, spíš chtěli mít od režimu pokoj. Zajímali jsme se o potápění. Jenže žádná hromadnější aktivita tehdy nešla dělat bez zaštítění nějakou organizací. Tak jsme vstoupili do klubu, který potápění trénoval v bazénech České zemědělské univerzity, kde jsem tou dobou studoval. Nejvíc mě zajímalo focení pod vodou, ale vybavení na podobné aktivity se v tehdejším Československu nedalo sehnat, různé vodotěsné obaly na kamery a spouště jsem si vyráběl sám z papiňáků a podobně, prostě z běžně dostupného zboží. O potápění a podvodním focení mi ještě za komunismu vyšly dvě knížky. Ke konci minulého režimu jsem pak rok dělal redaktora časopisu Potápěč, protože se už trochu uvolňovaly poměry a redaktoři některých odborně zaměřených tiskovin se už nemuseli bát postihů.
Komunistický režim velmi pečlivě hlídal například aerokluby z obavy, aby členové nepřeletěli železnou oponu. Věnovaly represívní orgány stejnou pozornost i potápěčské komunitě? Přece jen část toku Dunaje tvořila státní hranice mezi bývalou ČSSR a Rakouskem…
O emigraci přes „mokrou“ hranici se skutečně pokusila řada lidí, bohužel většina to nepřežila. Ale že by nám – coby organizovaným potápěčům – Státní bezpečnost věnovala nějakou zvláštní pozornost, to bych neřekl.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
