Herec Igor Bareš a jeho funerální turistika: Ze hřbitovů si odnáším drobnosti, které tam najdu
Bavili jsme se o hloubce Dostojevského i o vyváženém střídání humoru a smutku v Čechovovi. Neostýchal se však vyprávět ani o překonávání Crohnovy nemoci, se kterou bojuje už 18 let, nebo o svých velice neobvyklých, lehce morbidních koníčcích, jež některé děsí, zatímco jemu přinášejí radost. Nedávno si splnil sen: koupil si hrob po Josefu Kemrovi. Herec Igor Bareš (56) je ale také čelným představitelem interpretů načítajících audioknihy, jejichž fenomén stále sílí; Barešovým oblíbencem je právě teď syrové a drsné dílo prozaika a scenáristy Vladimíra Körnera.
Kdysi jste se mi pochlubil svou neobvyklou zálibou navštěvovat hřbitovy. Říkáte tomu funerální turistika – jak přesně probíhá?
Na hřbitovy chodím rád a odnáším si odtud drobnosti, které tam najdu. K padesátinám jsem dostal od manželky výlet do pivních lázní v obci Klášter Hradiště nad Jizerou, druhý den jsme se šli projít kolem kostela, u kterého kdysi stával hřbitov, a já tam našel lidskou kost, patrně pažní. Tak ji mám na poličce nad televizí. Přitahují mě tajemná místa. Kousek od Okoře je ve vesničce Noutonice hřbitov, o němž se povídají strašidelné historky. Ozývá se tam pláč dětí, troubení auta, jež tam není, některé hroby nejdou vyfotit. Moje dcera Tonička se tam bála jet, tak jsem se tam vypravil s kamarádem. Došli jsme na hřbitov, kde mimochodem leží i Petr Hapka, kolega se rozhodl vyfotit jeden hrob a věřte nevěřte, nešlo to. Až když cvaknul podruhé. Pak jsem se nechal vyfotit u hrobu rodiny Barešových a fotografie se mu v mobilu objevila dvakrát. Takové příhody mě baví.
Co ještě sbíráte?
Skoro všechno. Například staré klíče. Navštěvuju antikvariáty, bazary a v rámci finančních možností skupuju kuriózní předměty s příběhem. Mám i prostřelenou německou přilbu z druhé světové války a myslivecké trofeje. Přinesl jsem si domů vodu z jezírka, které inspirovalo Antonína Dvořáka k napsání opery Rusalka, i prsť země z bojiště u Hradce Králové.
Kam to všechno dáváte?
Moje tolerantní žena mě ty trofeje nechává umisťovat tam, kde se mi to hodí. Tuhle jsem strávil noc v Olomouci a měl jsem možnost se porozhlédnout po svém rodném domě, kam se bohužel moc často nedostanu, a zase jsem viděl všechny ty muzeální artefakty, které jsem za svého života nahromadil, protože většinu jich mám tam. Třeba kousek ostnatého drátu z Osvětimi. Všechny ty suvenýry mi připomenou, s kým jsem tam byl, kdy jsem tam byl a jak mi tam bylo.
Proč vlastně „sbíráte“ ostatky?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
