Slovo: Beata Parkanová je teprve třetí žena, která od roku 1990 získala na festivalu ve Varech cenu za režii
Scenáristka a režisérka Beata Parkanová (37) je rozkročená mezi třemi projekty: „O Slovo se starám, jak jde do světa, stříhám Světýlka a připravuju Křik jako nádherná píseň,“ říká. Vztahové drama Slovo, jež právě běží v kinech a cestuje po světových festivalech, letos získalo dvě ceny na festivalu v Karlových Varech: za herecký výkon Martina Fingera a za režii. Další dva snímky má v různé fázi rozpracovanosti. A k filmovým profesím si Beata Parkanová přibrala i další: na album duetů, jež doprovází Slovo, napsala všechny texty.
Slovo vychází z osudů vašich prarodičů. Do jaké míry?
Hodně jsem vyrůstala s babičkou a dědou z máminy strany. Děda byl za války totálně nasazený a pak ho komunisti vyhodili z vojenské akademie, ale přesto v padesátých letech vystudoval práva a stal se notářem na malém městě. Babička byla děvče z Jihlavy, ve třinácti šla pracovat, protože se za války zavřely české školy a rodiče jí zakázali studovat na německých. S dědou se dali dohromady, přestože byli z různých prostředí. Nebo právě proto. A když v srpnu 1968 přišla vojska, v dědovi to spustilo obavy, že se vrátí padesátá léta a on půjde do dolů nebo sedět nebo ho budou nutit vstoupit do strany. Upadl do depresí a situace v rodině se celá nějak přeskládala. Byli spolu šedesát let a tohle všechno mi vykládali spíš pocitově – co všechno může obnášet společný život v manželství. Víc než díky politickému rámci se mi ten příběh pro filmové zpracování líbil intenzitou proměny vztahu, kterou vnější okolnosti sice spouštějí, ale která se odehrává uvnitř nás.
Slovo je vaše druhá spolupráce s Martinem Fingerem. Psala jste postavu Václava přímo pro něj?
Myslela jsem si na něj, ale samozřejmě nikdy nevíte, jestli herce získáte. A obsadila jsem ho i do Světýlek. Nedostává ode mě role jen za zásluhy: kdyby na ně nebyl dobrý, nedám mu je. Ale je pravda, že spolu rádi pracujeme. Máme i podobný životní osud a ten nás k sobě přimyká. Něco si prostě nemusíme vysvětlovat.
A postava Věry, do které jste obsadila poměrně málo známou Gabrielu Mikulkovou?
Pro Věru jsem hledala herečku, která by na obraz působila silně a pevně, ale zároveň v sobě měla křehkost. Aby to nebyla jen semetrika a aby v sobě měla tajemství. A našla jsem Gabrielu Mikulkovou, taky bez castingu. Líbilo se mi, že v sobě má takovou dvojlomnost: na začátku filmu si říkáte: „Tu bych doma nechtěl.“ Ale pak si možná uvědomíte, že chtěl, že to možná je ženská do nepohody.
Filmem prostupuje téma pravdy, lhaní, síly a tíhy daného slova. Jak vědomě jste s tím komplexním tématem při psaní scénáře pracovala?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
