Čím víc se strachujeme, tím nám bude hůř, říká uznávaný ekonom Mojmír Hampl
Jestli nezastavíme utrácení na dluh, narazíme do zdi. Možná už v roce 2028, říká jeden z nejinspirativnějších českých ekonomů, Mojmír Hampl (47). Pak by to bylo hodně těžké, nebyly by peníze na dopravu, na zdravotnictví, na školy, na policisty. Nezbytné kroky, včetně zvýšení daní, je třeba udělat zrovna teď, v krizových časech. Češi to pochopí, nejsou žádní blbci, tvrdí. I když jisté pochyby má. Prý jsme se od revoluce změnili – byli jsme tenkrát chudší, přesto optimističtější.
Platí, že Česko čelí nejkomplikovanější ekonomické situaci za celou dobu své existence?
Od vzniku samostatné České republiky, tedy od roku 1993, nejspíš ano. Ale nemám rád nadnesená srovnání, jsou nepřesná. Během covidu létala ve veřejném prostoru bombastická přirovnání „největší krize od třicátých let“, „největší krize od začátku 20. století“. Přitom zrovna my jsme tady za posledních sto sto padesát let prožili a přežili mnohem horší okamžiky, mnohem hlubší krize – dvě války, dvě okupace, nacisty, komunisty, vyvlastňování, kolektivizaci, měnovou reformu, emigraci, transformaci.
Strachujeme se tudíž víc, než je zdrávo? Vždyť všude slyšíme, že ekonomická budoucnost Evropy, včetně Česka, je krajně nejistá, jedna špatná zpráva stíhá druhou: ruská válka, klopotná covidová rekonvalescence, nedostatek energií, zdražování surovin, potravin, inflace…
To ano, ale pořád máme téměř plnou zaměstnanost, pořád ekonomika roste. Pořád patříme mezi pětinu nejbohatších zemí světa a předbíháme i ty bohatší. Spíš máme velký strach z budoucnosti. To je novinka. Od zmíněného roku 1993 jsme takovou kombinaci špatné ekonomické reality a negativního očekávání ohledně budoucnosti ještě neměli. V památných porevolučních devadesátkách, což je z našich dějin ten lepší čas, jsme měli vysokou inflaci, dramatický transformační pokles ekonomiky, přesto jsme to tak silně neprožívali. Byli jsme chudší, ale s výrazně optimističtějším očekáváním. Měli jsme pocit, že špatné odešlo a dobré přichází. Teď je to jiné. Jsme mnohem bohatší, s mnohem pesimističtějším výhledem do budoucnosti. V hlavách se cítíme hůř i jako bohatší. Změnila se naše DNA. A čím víc se strachujeme, tím nám bude hůř.
Nabízí se tedy otázka, kdy se situace zlepší.
Samozřejmě že teď situace dobrá není. Tak zásadní válečný konflikt jsme v naší blízkosti v posledních dekádách neměli. Ani takový předpoklad zcela dramatické proměny hladiny cen především kvůli cenám energií. Jenže jak už jsem říkal, naší největší bolestí je, že chceme vidět světlo na konci tunelu nejpozději zítra. Neblázněme, prosím! Svobodné otevřené společnosti si vždycky nakonec se vším poradily, vždycky přišly lepší časy. Experti na energetiku upozorňují, že krásné časy otevřeného panevropského trhu, kdy jsme konzumovali velmi levné energie, se hned tak nevrátí, nebudeme-li rychle budovat nové energetické zdroje, což jsme konkrétně třeba u nás patnáct či dvacet let nedělali. A také pokud v Evropě nezměníme až fanatické „ozeleňování“, slavný Green Deal, jímž škrtíme ekonomiku i spotřebu. Kvůli zelené naivitě a kvůli Putinově válce teď ve velmi krátkém horizontu zažíváme to, co bychom při střízlivém neaktivistickém přemýšlení o životním prostředí měli rozloženo ve velmi dlouhém čase. Jako když si film přehrajete desetkrát rychleji. Všechna rizika se zkoncentrovala do jediného okamžiku a máme tu dokonalou bouři.
Do jaké míry je to dáno i tím, že jsme válce na Ukrajině zeměpisně blízko? Jsme krizí zasaženi silněji než západní země?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
