Stanislav Bernard: Svět se zbláznil. V Česku vidíme vládní absurdní divadlo v přímém přenosu
Stanislav Bernard (67) je ztepilý, výřečný, má široký úsměv a v poslední době je i hodně zahloubaný do sebe. Bojoval s leukémií, což pozměnilo jeho názory na život a svět. Je vnitřně pokornější, i když k politickému či společenskému neřádu je tento spolumajitel pivovaru Bernard pořád nesmlouvavý. U některých lidí máte po setkání pocit, že k interview budete marně hledat přiléhavý a dobrý titulek. Byla to prostě nuda. U Stanislava Bernarda jsme měli po tříhodinovém sezení opačný pocit – zajímavých myšlenek na titulek padlo až moc. Posuďte sami.
Původně jsme si mysleli, že váš slogan „Vlastní cestou“ je pouze marketingový tah pivovaru. Jenže se ukazuje, že se v něm odráží váš život, protože si skoro ve všem jdete „vlastní cestou“. Kam vás ta cesta v případě pivovaru Bernard teď zavedla? Protože před dvěma lety byl velkou ranou covid, letos zase vysoké ceny energií a dalších surovin.
Pivovarnictví je, obzvlášť v našem případě, propojené s gastronomií a tyto obory postihlo daleko více ran. Covid s tvrdými, a jak se dnes ukazuje, kontraproduktivními lockdowny jsme přežili, protože naše firma do nich naštěstí vstupovala zdravá a s finanční rezervou. Ověřili jsme si, že dokážeme fungovat i v redukovaném režimu, a nacházeli jiné cesty prodeje. Toto období nás inspirovalo k některým inovacím – namátkou třeba k pivní pálence, jejíž prodej dnes překonává naše očekávání. Další ranou ovšem je, že už nějakou dobu hospodští oprávněně pláčou kvůli nedostatku personálu, někde museli omezit provoz, na vesnicích někde zavřeli úplně nebo se v lepším případě štamgasti střídají a hospodu si provozují sami. Příkladem naprosto nedostatkové profese jsou kuchaři, kteří odešli v době covidu vařit do podnikových či školních jídelen nebo úplně pryč z oboru. Zjistili, že na jiných místech to mají pohodlnější, jistější a časově méně náročné. A do restaurací se už někteří vracet nechtějí.
A do toho přišlo cenové tsunami.
Už předtím vypukl pochopitelný tlak na vyšší mzdy a nyní krize zrychluje v podobě šílených cen energií, cen a nedostatku dalších vstupů. Léto bylo pro nás ještě relativně dobré, ale už na podzim se projevuje změna spotřebitelského chování. Mezi lidmi je sice pořád ještě relativně dost peněz, ale část zákazníků má strach, bojí se, až na ně naplno dolehnou vysoké ceny za plyn a elektřinu a rychle rostoucí ceny potravin a služeb. Projevuje se to v nižší návštěvnosti restaurací, ale i v prodejích piva, zejména toho čepovaného. Navíc k tomu válka na Ukrajině, která lidi znepokojuje. A mnoho z nich má trauma z jejích možných důsledků a z nesmyslného utrpení lidí nedaleko našich hranic. Takže rána za ranou.
Když hovoříte o Ukrajině, jak váš obchod ovlivnila válka?
Rusko bylo pro nás jednou z nejvýznamnějších exportních zemí a Ukrajina byla také důležitá. Rusko skončilo úplně a na Ukrajinu se teď nedá vozit. My najdeme možnosti vývozu do jiných zemí, ale kdy se obnoví obchod do těchto zemí, vůbec netuším. V nejbližší době to nevidím reálně.
Nemůže se vlivem permanentních problémů stát český národní zvyk – posedět a pohovořit s kamarády a známými v hospodě – vlastně zbytným? Podobně jako třeba návštěva divadla či nákup knih? Peníze budou potřeba na něco jiného.
Lidi, kteří mají rádi pivo, ho pít nepřestali. A věřím, že nepřestanou. Jen pijí více doma, v domácích, takzvaných garážových výčepech. Z pochopitelných důvodů spousta lidí ještě víc než dřív nakupuje lahvové pivo ve slevových akcích. Po covidu se lidi do hospod vrátili, ale ne všichni. V současné krizi pak hledají možnosti, jak ušetřit. Přitom pro Čechy byla hospoda vždy místem setkávání, můžete v ní probrat a „vyřešit“ ty největší globální průsery a je tam sranda. Ale je to míň než v minulosti. Jeden příklad: před pár lety byl poměr sudového a lahvového piva včetně plechovek 50 na 50. Dnes čepované pivo tvoří jen kolem 25 až 28 procent trhu. To je další rána pro pivovarnictví, hospody, a především štamgasty.
Vy přitom nevyrábíte pivo v plechovkách, i když ty tvoří významnou a rychle rostoucí část trhu. Proč?
Protože to není ekologický obal! Někde se vytěží bauxit, z něj se při obrovské energetické náročnosti vyrobí hliník, ten se převeze často přes půl světa a z toho se pak vyfoukne nápojová plechovka, která se jednou naplní, pak se zmačká a vyhodí. Jen malá část se recykluje. Výrobu hliníku provází spousta toxických odpadů. Jde o projev lidské arogance a neúcty k planetě, neekologické chování. Proto do plechovek nejdeme, i když bychom na jejich prodeji jistě vydělali. Vidím v tom jakési odosobnění lidí od reality, někdy prostě v zájmu vlastní pohodlnosti přestáváme používat zdravý selský rozum.
To myslíte kvůli plechovkám, nebo nějak šířeji?
Daleko šířeji, plechovky byly jen malý příklad. Žijeme čím dál více ve virtuální realitě, kde vládne negativita, vzrůstá agresivita, společnost je rozdělená, rozpolcená. I to může vyvolávat obavy, stres a strach, o kterém jsem hovořil na začátku. Podívejte se, jak fungují sociální sítě nebo jaký je princip dnešních médií.
Může rozdělení společnosti ovlivnit i návštěvu hospody, to, že lidi už někdy nejdou spolu posedět, protože mají úplně rozdílné a vyhecované názory?
Může to tak být. Žijeme sice spolu, ale často odděleně. Narůstá paradigma tlup, chcete-li „vznešeně“ sociálních bublin. Ti z jiné tlupy jsou často nepřátelé. Vidím odcizení, mizí člověčina. Na tom mají také velký podíl chytré telefony. Je běžné, že někdo přijde s někým do hospody a tam pak kouká každý do svého mobilu a skoro se spolu nebaví. Z vlastní zkušenosti vím, že je to jako magnet. Ztrácíme se v tom, navíc každý mladší ročník je ještě víc on-line. Navíc ten svět je virtuální, umělý a přibarvený často do negativna.
Jak pak nacházíte svůj klid?
Chce to vracet se ke své zahradě, kutilství, koníčkům a pohybu venku. Příroda je krásná a klidná. Jdu se třeba projít do lesa, na houby, pěstuji zeleninu, projedu se na horském kole nebo si jdu zahrát tenis, na koncert či si dám s kamarády v hospodě pivo. Dělám to stále častěji, protože cítím, že to potřebuji. Cítím, že nám chybí kontakt s podstatou tohoto světa. Přesunuli jsme si životy do finanční kalkulačky, do hlavy a mobilů.
Ale když jste šel začátkem devadesátých let do podnikání a koupil pivovar, musel jste mít i vy hodně výkonnou kalkulačku v hlavě. V čem je rozdíl?
Jistě, ale fór je, že jsem nenechal tu kalkulačku, aby mě ve všem řídila. Snažím se ji používat jako užitečný nástroj, ale všechna základní rozhodnutí jdou ze srdce. Jsem podnikatel, ale vím, že bez obyčejné lidské podpory, bez pomyslného objetí, kamarádství, chřadneme. Zda je to vždy v byznysu výhoda, nevím, ale jinak to neumím.
Cítíte někdy vnitřní uspokojení z podnikání, když do toho jdete srdcem a, jak je vidět, někdy zjevně i po hlavě?
Samozřejmě. Když jsme skočili do pivovarnického byznysu, měli jsme chuť něco dokázat. To má své důvody. Měl jsem kolem sebe v širší rodině skvělé a inspirující lidi, kteří milovali život, a vím, že nebýt tehdejší nesvobody a nemožnosti podnikat, byli by velmi úspěšní. Sedmého dubna 1990 mi náhle zemřel táta, bylo mu 68 let a byl relativně zdravý chlap, sportoval, pracoval na zahradě. Byl před revolucí skvělý učitel matematiky, ale cítil jsem z něj tehdy obavu. Stejně jako u naprosté většiny lidí v předlistopadové společnosti. Nechtěl se otevřeně projevit veřejně. Něco úplně jiného si lidé tehdy říkali mezi sebou v rodinách či s nejbližšími přáteli a zcela jinak hovořili na veřejnosti. Ve společnosti byl cítit strach. Táta jako mladý vlezl po druhé světové válce nadšeně do komunistické strany, protože věřil těm krásným heslům a světlé budoucnosti, kterou komunisti slibovali. Po sovětské okupaci v roce 1968 ho ze „strany“ vyhodili, protože veřejně nesouhlasil s okupací. Když pak po revoluci náhle umřel, byl to pro mě šok. Řekl jsem si, že odteď budu říkat, co si myslím. Tak jsem šel vlastní cestou. Vy tomu říkáte po hlavě.
Z toho možná plynou i některé kontroverze kolem vás. Za některé vaše reklamy jste byl obviněn dokonce z rasismu či sexismu. Nešlo ale z vaší strany o záměrnou provokaci?
Někdy tam provokace i byla, ale nikdy ne samoúčelná. Děláme reklamu vždy podle vnitřního přesvědčení, často si z různých absurdit děláme srandu, děláme si srandu i ze sebe. Občas to některým nátlakovým skupinkám vadí a útočí na nás. Ti lidé se snaží „řešit“ své vnitřní problémy velmi útočně a často na úkor naprosté většiny ostatních. Na své názory mají v demokracii zcela jistě právo, problémem ale je, že většina médií jim dává nepřiměřený prostor, takže vytváří dojem, že jsou to skutečné „problémy“ dnešní doby. Přitom v porovnání s tím, čím procházíme – a nejspíš budeme procházet –, jsou to nicotnosti.
Jak to konkrétně myslíte?
Vezměte si, kolik lidí dnes studuje, řekněme, „zvláštní“ obory na humanitních fakultách univerzit. Mají na to plné právo, ale reálná potíž pro společnost je, že když vystudují, na trhu práce jsou většinou nezaměstnatelní. Kam tedy jdou? Do státního sektoru, který je už tak přebujelý, do neziskovek nebo médií. Jsou placeni z peněz lidí, kteří něco reálného vytvářejí a převzali se vším rizikem odpovědnost sami za sebe. Produkují ale tyto oblasti takzvané neziskové sféry něco opravdu reálného? Říká se tomu i velký pochod institucemi. Byrokracie v Česku je obrovsky přebujelá, státní zaměstnanci přitom mají vyšší mzdy než lidi v soukromé sféře. Něco je tady špatně. Dusí kreativitu, vlastně jakoukoliv aktivitu. Není dobré, když rychle přibývá lidí, kteří žijí z peněz ostatních, a ty ostatní navíc často „buzerují“. Vím, že kdyby v roce 1991, kdy jsme vydražili ruinu pivovaru, byla stejná byrokracie jako dnes, nepřežili bychom a téměř 280 lidí, našich zaměstnanců, by dnes u nás práci nemělo.
Reflex s vámi dělal rozhovor v roce 2014 a už tehdy jste si na byrokracii stěžoval. Je to dnes ještě horší?
Jde o pouhých osm let a velmi se to zhoršilo. Společnost byla mnohem svobodnější. Šrouby se utahují.
Odkud to pramení?
Bohužel k nám tento nový typ nesvobody přišel ze Západu, což považuji za absurdní, protože jsem Západ vždy, možná naivně, vnímal jako funkční a demokratický systém. On takový do značné míry byl, jenže v Evropě zavládl pocit, že všichni mají na všechno nárok. Socialismus pokřivený politickými zásahy, lobbistickými skupinami určujícími bezskrupulózně a cynicky dění a přerozdělování. Evropa proto rychle ztrácí konkurenceschopnost. Naprosté minority lidí pracují na tom, aby ovládly celou společnost. Cenzuru z vládních míst už máme i u nás. Ministr vnitra Rakušan vymýšlí cenzurní zákony. Proč přihlíží premiér Fiala? To, co dělá ministr financí Stanjura s veřejnými financemi, je jízda dolů po naleštěné skluzavce. Ministr Síkela nedávno na oficiálním setkání Hospodářské komory na veletrhu v Brně s vážnou tváří doporučuje velkým firmám, aby se tvářily jako střední. Ve stejné době, kdy probíhá soudní proces s expremiérem Babišem za Čapí hnízdo. Absurdní divadlo v přímém přenosu! Naléhavě potřebujeme v naší politice moudrou a silnou politickou osobnost s vysokým mravním přesvědčením. Státníka! Dnes tu panuje jen bezbřehý populismus. Politici bezhlavě rozhazují peníze těch, kteří je generují.
Je česká politika ideově vyprázdněná?
Doufám, že ještě úplně ne, i když to tak někdy vypadá. Z politiky i společnosti mizí morální hodnoty. Pořád se hraje jen na výsledek, nehodnotí se, jaké byly u toho použity zbraně. Politici se stali naprosto slabými populistickými figurkami. V tomto prostředí mají různé nátlakové skupiny zelenou a patřičně toho zneužívají. Společnost a někteří lidé jsou opravdu těžce nemocní a v tomto směru bohužel kopírujeme celý vyspělý svět. Lidi přestali přemýšlet, stávají se hloupějšími. A každý, kdo to veřejně pojmenuje, je okamžitě označen za nepřítele, či dokonce rusofila, který pomáhá „druhé straně“.
I vy?
Zařadí si vás do škatulky a hodí vás na druhou stranu jen proto, že máte na něco jiný názor. Je v tom absence pokory, slušnosti a úcty k druhému pohledu. To je chování nemocných lidí. A ke všemu pracuje jako vrchní evropský cenzor v Bruselu česká eurokomisařka Věra Jourová.
Co by tedy měl podle vás stát za současné krize dělat?
Řešit příčiny, ne zamaskovávat jejich následky. Příklad: vyrábíme v Česku levnou elektřinu a jsme současně její čistý vývozce. Přitom ji pro naše potřeby nakupujeme přes lipskou burzu mnohonásobně dráž. Vím, že někdo mi bude vysvětlovat, že kvůli evropské solidaritě musíme na burze zůstat, ale v situaci, kdy jde celá Evropa, zjednodušeně řečeno, do kytek, tak nás to potápí s ní. Udržujeme dál nesmyslný systém a místo jeho zrušení stát rozdává obrovské miliardy jako příspěvky na energie. Ty peníze dostávají i lidé, kteří jsou bohatí, kteří nic takového nepotřebují. K čemu to vede? K dalšímu obrovskému zadlužování, které už během covidu, a hlavně před volbami populisticky nastartovalo hnutí ANO prostřednictvím své tehdejší ministryně financí, paní Schillerové. Prostě jsme najeli na řeckou trajektorii. Ještě nedávno jsme byli jednou z nejméně zadlužených zemí Evropy, a pokud rychle nenastane razantní změna, zanedlouho nám bude reálně hrozit státní bankrot. Největším zklamáním pro mě je, že to celé prohlubuje dnešní „středopravicová“ vláda, kterou jsem se „skřípěním zubů“ sám volil a která tvrdila, že bude vládou změny a rozpočtové odpovědnosti. Přitom není covid, nejsou lockdowny a donekonečna vše házet na Babiše a válku na Ukrajině prostě nejde.
Kritizujete vládu, tak jak byste pomáhal vy?
Pomoc je potřeba, ale musí být striktně zacílena na ty, kdo to skutečně potřebují, a ne na ty, kteří si myslí, že mají na všechno, často bezpracně, nárok. Dnes ale vláda rozhazuje peníze všem. Potřebuješ? Nepotřebuješ? Je to úplně jedno. Podobně jako s pomocí uprchlíkům z Ukrajiny. Jednoznačně pomoc potřebují. Je lidskou potřebou a přirozeností pomáhat lidem v nouzi. Ukrajinským mámám s dětmi, které utekly před hrůzou doma. Asi se jen málokdo dokáže vžít do jejich pocitů, jak jim musí být, daleko od domova, který je ničen, v nejistotě o své nejbližší. Ale opět, dělejme to cíleně, protože někteří z uprchlíků se naučili pomoc zneužívat.
Jste hodně kritický vůči Evropské unii. Proč vlastně?
Z původních skvělých myšlenek Evropského hospodářského společenství, předchůdce EU, se během času stala nefunkční byrokratická instituce. Ta páchá a zapříčiňuje ekonomickou sebevraždu Evropy v přímém přenosu. Podívejte se na politicky vynucovanou a neekologickou elektromobilitu, která postupně rozvrací nosný evropský automobilový průmysl. Stačí se jen podívat, kolik by bylo potřeba elektrické energie, kdyby se měla naplnit. Přitom se aktivisté pod vlivem „CO2 ideologie“ nátlakem snaží politiky a společnost přinutit k zavírání stabilních energetických zdrojů. Je to cesta do zdi. Hrozí masívní blackouty, které by mohly způsobit totální rozvrat, chaos a rabování. New Green Deal zcela na dluh už tak předlužené Unie, nefunkční emisní povolenky a spousta dalších chybných kroků, likvidujících naši hospodářskou životaschopnost… Jsem proti dotacím, které křiví trh, zvyšují ceny a ničí svobodnou soutěž. Podívejme se, kam jsme se v Evropské unii a České republice za posledních třicet let dostali: o svobodném trhu si můžeme nechat jen zdát.
Vaše dnes už legendární reklamy měly podtitul Svět se zbláznil. Pořád je bláznivý?
Teď už tuhle reklamu neděláme, protože bychom ji museli měnit každý den, možná každou hodinu. Sledujeme obrovskou záplavu nesmyslů. Spíše potřebujeme dávat lidem naději.
Mluvíte o těžkých tématech, a přitom vidíme, že se dokážete i usmívat. Založili jste letos Nadační fond pomoci Bernard. Je pro někoho tou nadějí?
Doufám a věřím, že ano. Fond je zaměřený na Humpolec a blízké okolí, kde jsme doma, a řeší zcela konkrétní případy lidí v nouzi. Je férové říct, že nebudeme rozdávat peníze každému, kdo prostě přijde a požádá. Nechceme nahrazovat státní sociální systém. Děláme to na základě prověřených faktů a vždy na základě nějakého plánu, jak si chce ten člověk dál pomoci i sám. První akcí byla nedávno pomoc lidem, jimž vyhořel dům, a kvůli raketově rostoucím cenám nemovitostí jej měli nevědomky podpojištěný. Na účet nadace jsme pro začátek vložili 10 miliónů korun, přispět mohou i další lidé a organizace. Nějaké prostředky poplynou i z prodeje piva, kdy si naši zákazníci budou moci vybrat stejné pivo za běžnou nebo vyšší cenu, přičemž rozdíl půjde na podporu konkrétních lidí. My z fondu pomoci ke každé takové koruně přidáme stejnou částku – koruna ke koruně. Dělá mi to radost, protože to má smysl.
V devadesátých letech to vypadalo, že české pivovarnictví je na huntě a přežije jen několik největších podniků. Dnes je situace jiná. A my si myslíme, že to je i vaše zásluha. Jak je na tom české pivo dnes?
Po letech cítím určité uspokojení, byl jsem v některých směrech hybatelem děje, ale není to zdaleka jenom moje zásluha. Mám dobrý pocit z toho, že české pivovarnictví se vrátilo tam, kam patří. A pivo je u nás dnes opravdu kvalitní a nabídka velmi pestrá. Vzniklo například téměř 500 nových minipivovarů a dostali jsme se na první místo v počtu pivovarů na počet obyvatel na světě.
Inicioval jste i přijetí zákona o diferencované spotřební dani pro malé, nezávislé pivovary. Tím jste podle všeho mnohým pomohl přežít. Kdybychom to řekli nadneseně – zasloužil jste se o české pivo.
Víte, co je paradox? Že konkrétní poslanecký návrh zákona o snížené spotřební dani pro skupinu malých, nezávislých pivovarů v 90. letech podal pan poslanec Hájek z Levého bloku. Tedy levičák pomohl oživit české pivovarnictví. Čekal bych v tom mnohem větší iniciativu od pravicových stran. Hodně ale pomohl i můj tehdejší kamarád Jiří Honajzer z ODS.
Před časem jste zveřejnil, že u vás před deseti lety objevili leukémii. Vypadáte, že se vám podařilo nemoc zvládnout, a to také vlastní cestou, řekněme pomocí alternativní medicíny. Jaké to bylo?
První půlrok poté, co mi doktor diagnózu oznámil, byl peklo. Vnitřně jsem se zhroutil. Vlastně jsem nežil. Rakovina je u nás synonymem pro smrt a bohužel má západní medicína na tomto stigmatu velký podíl. I mně lékař oznámil, že nemohu dělat nic, jen čekat na chemoterapii. V mém případě, jinými slovy, čekat na smrt. Každá nemoc je pro nás informace, že něco děláme v životě špatně. Důležitější než momentální stav je pro mě vždy trend. Vím to i z podnikání, protože tenhle pivovar v Humpolci byla už zavřená ruina, kterou jsme spoustou krůčků po mnoha letech každodenní snahy probudili k životu. Začal jsem proto postupně hledat jinou alternativu léčení. Změnil jsem jídelníček, odkyselil organismus, začal praktikovat jógu, čchi-kung, meditovat a díky pomoci mé tehdejší učitelky vnitřní indické jógy jsem se dostal až k ájurvédskému lékaři z Indie, který mi moc pomohl. Začal jsem hledat smysl a podstatu života, protože léčení podobných nemocí je vlastně léčení naší duše. Ten největší léčitel jsme my sami, je v každém z nás.
Co jste ještě při tom hledání našel?
Začal jsem číst knihy z řady oborů. Kvantové fyziky, buněčné biologie, transpersonální psychologie, skutečné příběhy lidí, kteří se ze svých závažných nemocí vyléčili. Setkal jsem se s moudrými spirituálními učiteli. Poznal jsem také Stanislava Grofa, což je vynikající americký psychiatr českého původu, který ve svých 91 letech stále pracuje a léčí lidi kromě jiného prostřednictvím změněných stavů vědomí. A najednou mi všechno dohromady začalo dávat smysl. Pochopil jsem, že život je škola, cesta, která nám dává různé podněty a informace. Víc a hlouběji jsem některé věci pochopil. Přestal jsem vnímat život jako konečný.
Věříte v reinkarnaci, v převtělování?
Smrtí končí naše tělo, nekončí ale naše podstata. Neskutečně mě bavilo vytvářet a přetvářet náš pivovar, ale v jistou dobu už jsem byl vyhořelý, často ve stresu a vyčerpaný, což také nejspíš přispělo k nemoci. Ale našel jsem jinou cestu. Její součástí je pořád pivovar, ale už v něm nerozhoduji o všem. Teď se třeba bavím naším návštěvnickým centrem, které jsme otevřeli v červnu. Sedm let jsme ho vymýšleli, tři roky stavěli. Bude to znít vzletně, ale dnes hledám v životě vyšší smysl existence, a především vnitřní klid a radost.
Jste u toho někdy šťastný?
Zdánlivě jednoduchá otázka, ale odpověď na ni by vydala na další rozhovor. Když začnete svůj život a bytí pojímat jinak, pak cítíte vděčnost i za drobné věci, za cokoli. Dokonce i za tu vážnou nemoc, což může znít šíleně, že? Ale je to tak. Utrpení je také součástí života, naší školy. Cokoli zažíváme, cokoli vidíme, se neustále proměňuje. Co je jakoby napořád, stejně jednou zmizí. Hluboké štěstí, na které se ptáte, tedy nespočívá v tom, co se povede nebo co se děje, ale že poznáváte podstatu, která je uvnitř. Štěstí není okolo nás, je v nás. Nic se neděje bezdůvodně, náhody neexistují, všechno má nějaký důvod, smysl a my jen většinou v tu chvíli neznáme celý příběh. Takže i když něco vypadá beznadějně, cítím hlubokou naději, že to nakonec povede k něčemu dobrému. Z toho bývám šťastný.
