Naše minulost je pořád zející rána, říká spisovatelka Pavla Horáková

Jen hrstka lidí se v Česku psaním a literaturou uživí, vy mezi ně patříte. Z jakých zdrojů skládáte svůj plat? Váš druhý velký román, Srdce Evropy, dosáhl 6500 prodaných výtisků, Teorie podivnosti 12 500. To jsou velmi slušná čísla, ale…

Samozřejmě žiju z prodejů – vedle těchto dvou románů jsem pro mladší čtenáře napsala trilogii o bratrstvu Hrobaříků a jsem spolu­autorkou několika dalších publikací. Překladová práva na tyhle knihy a práva na audioknihy vynesou jednorázové částky, následují nižší sumy z prodejů v zahraničí. Jednou ročně přijde z agentury Dilia vyúčtování za mé překlady ze srbštiny a angličtiny a za půjčovné v knihovnách; nejsou to úplně Vánoce, ale lidé, co překládají filmové titulky nebo seriály, takto každoročně můžou dostat i šesticiferné částky. Suma z Dilie se navíc rok co rok snižuje s tím, jak se o možnosti požádat o svůj díl kolektivních odměn dozvídají noví a noví lidé. Věnuju se také rozhlasové tvorbě, jako novinářka i autorka rozhlasových povídek, a píšu na vyžádání drobné texty pro různá média. Také příjmy z autorských čtení jsou důležité, i když už nejezdím po republice každý týden, protože jsem si pendlováním v předchozích letech poničila zdraví. Navíc nemám skoro žádné náklady, neživím děti a nevlastním auto ani chalupu, tudíž pohodlně vyžiju.

Jak se zpětně díváte na román Srdce Evropy, který vyšel v roce 2021 a nedosáhl tak kladného kritického ohlasu ani tak nadšených čtenářských reakcí jako vaše Teorie podivnosti z roku 2018?

Jako na něco, co jsem musela napsat a za čím si stojím. Není to kniha pro všechny, lidé možná čekali druhou Teorii anebo takzvaně hluboký lidský příběh. Na základě profesionální kritické reflexe jsem pojala podezření, že můj záměr nebyl tak úplně pochopen. Lidé tu knihu četli jako truchlivý případ dívky ztracené ve svém rozpolcení mezi dvěma muži, která neví, co se sebou. Zároveň jim příběh přišel málo smutný, a u nás platí, že čím žalostnější story, tím větší literatura. Nepodařilo se mi dost dobře sdělit, že protagonistka Anežka se tak nejmenuje nadarmo, že je personifikací novodobého češství. Celá moderní linie příběhu není o nešťastnici, která vyrostla v neúplné rodině a hledá tátu. To Česko hledá tátu, to ono hledá svoji identitu a neví, zda se přiklonit ke středoevropské historii, nebo se zapouzdřit samo v sobě, což je Anežčina možnost – zůstat ve vydýchané vesnici a žít si tam sama pro sebe a úzkou rodinu. Nebo si přizná, že vzešla z něčeho většího, a přihlásí se k tomu, vykročí z naší trochu incestní kotlinky do většího světa. Zároveň jsem Srdce Evropy psala jako poctu své prababičce, z jejíchž pamětí jsem čerpala a která byla nadanou spisovatelkou.

Román vyšel ve stejné době jako překlad Winterbergovy poslední cesty z pera Jaroslava Rudiše, což je zajímavá souhra náhod – oba romány převypravují dějiny střední Evropy, vracejí se ze současnosti na začátek 20. století, jsou plné faktografie a ducha staré Vídně, případně mocnářství, dokonce i dlouhé jsou víceméně stejně, něco málo přes čtyři sta stran… Jak jste na tu náhodu pohlíželi a proč k ní došlo? Viselo to téma a ta forma ve vzduchu?

Přišlo mi to skvělé, stejně tak Járovi. Ty knihy lze číst jednu po druhé, dobře se doplňují. Já se nejdřív trochu bála – Winterberg vyšel o něco dřív –, že tam budu mít něco podobného, tak abych nebyla osočena z plagiátorství. Velmi se mi ulevilo, když jsem pak jeho román přečetla. Pobavilo mě třeba, že stejně jako já věnuje celou kapitolu vídeňskému Vojenskohistorickému muzeu, ale pojal to úplně jinak. Moc ráda bych o téhle kapitole, ve které se oba pozastavujeme nad tímtéž obrazem a týmiž osobnostmi dějin, viděla nějakou srovnávací diplomku. Jára Rudiš má samozřejmě jiné výchozí postavení, je literární hvězda i za našimi hranicemi a recepce Winterberga byla lepší než ozvěny Srdce, každopádně oba romány skončily předloni v anketě Kniha roku Lidových novin na stejném, třetím místě, z čehož jsem měla obrovskou radost.