Až lidi přitlačíte, zjistíte, kdo vlastně jsou, říkají autoři seriálového hitu The Last of us

Dva hlavní hrdinové, Joel a Ellie. Starší, životem v hrůze otřískaný muž a naštvaná čtrnáctiletá holka. Joel je přeživší krutého začátku virové pandemie, která už 20 let zuří na planetě Zemi, Ellie pubertální sirotek, jenž nezná nic jiného než zdivočelou samotu a chaos. On ji musí akčně dostat ven z přísné karanténní zóny, z jednoho konce Ameriky na druhý, protože ona je možná ta jediná na světě, která může zdevastované lidstvo díky své zvláštní imunitě zachránit a dostat znovu na vrchol potravního řetězce.

Zní to banálně, ale důležité je, jak a proč ten příběh, rezonující po covidové pandemii a kvůli válce na Ukrajině o poznání razantněji, vyprávíte. Je možné, že se z lehce depresívní a psychologicky silné a napínavé road movie stane divácký hit i pro publikum, jež nehraje na Sony PlayStation, a tudíž herní klasiku The Last of Us (TLOU), která letos slaví dekádu své existence, vůbec nezná.

Reflex, jenž k herním médiím také nepatří, se před premiérou jako jediný z České republiky ­zúčastnil mezinárodního novinářského setkání s oběma tvůrci, kteří při práci na tomto projektu vytvořili zjevně kongeniální tvůrčí tým.

Hru The Last of Us jsem, upozorňuji na začátku rozhovoru, předem nikdy nehrála, takže nejsem fanynka.

Craig: Ale vždyť já se do té hry zamiloval právě díky lidem, jako jste vy! Protože mě už tehdy, v roce 2013, když videohra The Last of Us vyšla, napadlo, že bych ji chtěl ukázat každému. Jsou přece milióny lidí, kteří milují videohry, ale jsou i tací, kteří je nehrají a nikdy hrát nezačnou. Jenže šanci zažít si právě tenhle příběh, s těmihle postavami, by měl dostat každý. Oba, tedy Neil jako autor videohry a já jako její nadšený hráč, jsme následovali své instinkty v tom, co potřebujeme vidět na televizní obrazovce, co z děje videohry zopakovat a co vynechat. Tam, kde to šlo, jsme děj a charaktery doplnili a prohloubili.

Neil: Craig měl tisíce otázek k vývoji postav, jejich historii, jako bychom analyzovali nějaké antické drama. Ke Craigovi vzhlížím, je to úžasný scenárista a spisovatel, takže když řekl: „Tohle nepotřebujeme přepsat lépe, než jak už to máš ve hře,“ dodalo mi to velkou sebedůvěru.

Přesto se ale v seriálu objevují nové postavy, nové zápletky, jež ve videohře nejsou. Jak jste snášel, že vám sahají na „vaši“ videohru?

Neil: Snášel jsem to dobře. Například vztah dvou mužů, Billa a Franka, který mi Craig převyprávěl jednoho dne jako návrh, byl dokonalý. A i když se zcela odlišuje od mé původní videohry, naprosto do mého světa patří: ukázal srdceryvný příběh lásky, jenž s tématy hry rezonuje velmi silně.

V čem je prostředí televizního seriálu omezující?