Dominik Stroukal: Mladí na státní penze kašlou

V aktuálním politickém mumraji kolem důchodů jsem si vzpomněla na náš rozhovor v Reflexu. Říkal jste tehdy, že mladí lidé jednou objeví způsob vlastního zabezpečení bez spoléhání na stát. Zatímco my starší pořád budeme řešit, jak udělat reformu důchodů, oni budou jen kroutit hlavou. Není to příliš optimistické? Spoléhání na stát je u nás silně zakořeněné...

Mnozí mladí vám na státní penze kašlou, až je z daní neutáhnou, utečou a zajistí si peníze sami pro sebe. Nejsou zavřeni na jednom místě, protože se tam narodili. Pro státy po celém světě bude extrémně těžké z nich vytáhnout peníze, na něž byli dříve zvyklí. Dnes to vidíme u nadnárodních korporací, které v tom umějí chodit a vymýšlejí se kvůli nim takové koniny jako digitální daně, jen aby si státy mohly sáhnout na jejich peníze. Nepochybuji o tom, že dnešní děti budou mít brzy stejné příležitosti, jako mají dnes nadnárodní korporace. Což ostatně ve výsledku může vést k nějakému globálnímu zdanění jednotlivců, jako to dnes vede k minimálnímu zdanění firem. Snad se tomu ubráníme.

Pokud se ubránit vůbec půjde, kdo pak ale bude platit daně, aby státy mohly zabezpečovat školy, silnice a třeba i ty důchody?

To je, jako kdybyste se zeptala mé generace třicátníků, kdo bude jednou platit státní poštu, když všichni budou komunikovat po internetu. Kdo bude platit knihy, když se rozšíří knihtisk mimo církev? Školy, silnice i důchody můžou snadno platit ti, kdo je po­užívají. To se ostatně děje už dnes – lidé oproti minulosti mnohem víc studují mimo veřejné školy, učí se na YouTube, platí si internetové kursy, chodí na večerní přednášky, investují na kapitálových trzích, utíkají do kryptoměn a pomalu, ale jasně mění ten poměr státního vůči soukromému více k soukromému. Dnes na to ještě nemáme, ale pokud tu nepřevládnou zločinné teorie o nerůstu, tak se naše vnoučata a možná už děti budou mít díky bohu tak dobře, že si rády připlatí za kvalitu a budou mít z čeho spořit a investovat na důchod. Je to, jak kdybyste vydělávali 500 tisíc měsíčně a stát vám na důchod dal s pompou 25 tisíc korun. Tímto směrem se dnes pohybujeme. Už teď pro nás pracují stroje víc, než si vůbec dokázali před sto lety představit autoři science fiction. A rozvoj toho, čemu říkáme umělá inteligence, mě naplňuje optimismem. Jistě, státní služby budou existovat dál, ale měly by být v poměru k soukromým mnohem menší. A je to dobře.