Jane Seymourová: Jestli některá hrdinka patří do naší doby, pak je to doktorka Quinnová

Nikdy jsem se necítila lépe, konstatuje spokojeně, když na festivalu v Monte Carlu usedla před novináře s jetlagem a vynechávajícím hlasem. „Možná jsem unavená, ale dobíjím se z pocitu, že svůj život žiju pořád na maximum. Můžu vám něco ukázat? Tohle jsem tu včera ulovila!“ listuje v mobilu, až vytasí fotografii kvetoucího keře a francouzsky se nad ním zasní. „Magnifique, n’est-ce pas? Při nejbližší možné příležitosti ho proměním v obraz. A v šátek, samozřejmě. Víte, že maluju šátky?“ Chvíli hledá v kabelce, načež vytáhne pestrobarevný barevný šál a omotá si ho kolem ramen. „Klidně si mě v něm vyfoťte,“ navrhne a během pózování stihne prohodit pár nenucených vět s kamarádkou. Nizozemsky, pro změnu.

Kolik jazyků ovládáte?

Matka se domluvila nizozemsky, německy, francouzsky, japonsky, portugalsky a malajsky, otec francouzsky a díky službě v RAF i v několika afrických nářečích. Pocházím z kulturně bohatého prostředí, v němž nebylo ani zbla britské odtažitosti. Na stole se u nás běžně potkávaly indonéské nasi goreng, sekaná játra po židovsku a nudlová polévka z londýnského East Endu.

Jak jste se dostala k navrhování šátků?

Před třiceti lety jsem byla na dně. Opustil mě můj tehdejší manžel, realitní makléř David Flynn, přičemž se ukázalo, že mě nejen podváděl, ale také rozfofroval všechny naše peníze. Ocitla jsem se na hraně bankrotu, se dvěma dětmi a žalobami na krku; neměla jsem ponětí, jak nás z toho vyhrabu. Tehdy si mě vzala stranou moje maminka, která přežila japonský internační tábor, a dala mi radu, jíž se řídím dodnes. Řekla mi: „Zlatíčko, když tě život zkouší, najdi si výzvu a přijmi ji. Nezůstávej se svou bolestí, otevři srdce a hledej, komu dalšímu bys pomohla. Tvůj život dostane smysl a ty přežiješ.“

Jakou výzvu jste si našla?

Začala jsem malovat. V době, kdy jsem bojovala s exmanže­lovými dluhy, jsem jedny z posledních peněz investovala do dobročinné ­aukce. Přesně podle matčiny filozofie. Aukce cílila na oběti násilí páchaného na dětech, proti němuž mi mé trápení připadalo malicherné. Najednou mi bylo jedno, jestli zůstanu švorc. Odměnou pro dárce byl portrét dětí od profesio­nálního umělce a právě tehdy zasáhl osud: když k nám dorazil, ­všiml si mých obrázků a nabídl, že mě zaučí. To díky němu jsem zjistila, jak moc mě malování baví a že snad i něco umím. A právě tehdy vznikl i symbol dvou propojených srdcí, ­který neustále rozvíjím. Dnes mám na kontě přes čtyři tisíce originálních děl, loni mi uspořádali vý­stavu v New Jersey. A navrhla jsem i svou vlastní řadu šperků.

A šátky?

Když mě nevzali na Královskou baletní akademii, šla jsem na školu, kde jsem se mimo jiné věnovala i designu. A byť jsem nikdy neměla ambici být návrhářkou, zamlouvala se mi představa, že proměním umění v něco, co lze nosit. Obléct se do vlastního obrazu je úžasný pocit. A myslí si to kupodivu spousta dalších lidí.

Asi jste se vydala správným směrem.

Dodnes žasnu nad tím, jak velký zájem o mou tvorbu je. Šperky z řady Open Hearts se staly historicky nejprodávanějšími klenoty své kategorie na americkém trhu, prodalo se jich za více než miliardu dolarů. Na začátku byl přitom jen ten jednoduchý tvar srdcí. Nechala jsem si podle něj vyrobit náhrdelník a pak zase zaúřadovala náhoda: když jsem tančila v show Dancing with the Stars, maminka utrpěla mrtvici a já šperk z pověrčivosti každý večer nosila. Lidé si ho všimli a začali se vyptávat. Nejprve jsem obdarovala kolegy, ale pak mě jeden ze sponzorů, velká šperkařská společnost, oslovil s poptávkou po kolekci. Souhlasila jsem pod podmínkou, že výtěžek půjde do nadace, kterou si založím. Dnes Open Hearts Foundation podporuje více než šedesát různých charitativních projektů.

Kdy se vlastně výtvarnému umění a obchodu věnujete?