Michael Žantovský: Od ruské invaze na Ukrajinu jsem ještě hrdější Čech

Můžeme napsat, že ta knížka vznikla i díky té woodyallenovské kapitole, která vyšla v ­Reflexu?

Do značné míry je to pravda. Od té doby jsem přemýšlel, jak tenhle žánr rozvinout. Jak popsat všechny ty události, které jsem zažil a jež se víceméně staly, i když se třeba nestaly přesně tak, jak je vylíčeno.

Co to je za žánr?

Kdybyste chtěla být hodně akademická, dalo by se to nazvat kvazi­faktuální literaturou nebo alter­nativně faktuální literaturou. Ale já jsem spíš chtěl, aby to bylo vtipný, než aby to někdo studoval. Jsem rád, že ta knížka vznikla, léta jsem na ni neměl čas.

Je to časově taková „covidovka“?

Spíš putinovka než covidovka. Psal jsem ji v té depresi loni na jaře a v létě, i když covid se na ní asi taky podepsal.

Dost jsem vám záviděla, že ta doba, kterou v knize popisujete, byla taková radostná.

Jenže ona to zase taková legrace v roce 1989 a v letech potom nebyla, i když jsme všichni předstírali, že to nic není. Nebo to spíš byla taková směs vzrušení a radosti, spojená s pocitem zodpovědnosti a strachu, že se „to“ nepovede. Celé dění provázela velká dávka absurdity. Kdyby nám někdo deset let předtím řekl, že se tohle bude dít, pošlu ho do Bohnic!

Které týdny a měsíce po revoluci v roce 1989 byly nejtěžší?

Náročnější už snad bylo jen to, když jsem jako devatenáctiletý nakládal v Montrealu nákladní auta, ale to jsem zas byl mladý. Doba po 17. listopadu 1989 byla náročná v tom, že jsme prakticky nespali. Možná někdy na jaře 1990 jsme se trošku třeba, možná, jako vyspali – ale jelo to celé na adrenalinu, ten vás nějakou dobu udrží. Až když ten adrenalin spadne, padnete na hubu. Byla to neuvěřitelná změna v našich životech, dnes i pro mě nepředstavitelná.

Z totality rovnou do Kongresu Spojených států amerických?