Ve virtuální realitě vás nic neruší, do hudby jste úplně ponořeni, říká skladatel Jaroslav Beck

V čem přesně vás fascinuje virtuální realita?

Aby platforma VR byla nějak relevantní, musí to být něco, co vás přiměje vracet se tam každý den, jako k počítači. Beat Saber, když jsem jej v roce 2017 poprvé uviděl, takové požadavky splňoval. Měl jsem pocit, že je to hra, kterou bych chtěl hrát každý den a být v ní dobrý. Líbila se mi, ale taky jsem si říkal, že tam chybí originální hudba, kterou bych tam chtěl dodat. Taky jsem si říkal, že ta hra může pomoci, že ta platforma virtuální ­reality bude mít skutečnou budoucnost. Původně jsem si myslel, že je za Beat Saberem obrovské studio. Největší paradox ale byl, když jsem zjistil, že na tom dělají dva slovenští kluci v Praze. Tak jsem jim napsal a…

… zbytek je historie. K čemu se dá ale Beat Saber přirovnat v reálném světě – k tenisu?

Ta činnost je v něčem uklidňující – sekat kostky do rytmu hudby je samo o sobě zábavné, navíc se u toho hýbete, což je bonus. Není to myšleno tak, že je to místo posilovny, i když někteří lidé jsou vděční za to, že se u ní mohou hýbat. Ta hra je ale oblíbená proto, že je lehké ji hrát, a velice obtížné být v ní dobrý. Hraje ji třeba i moje maminka, ovšem nejvyšší Level Expert Plus dokončí jen pouhá čtyři procenta hráčů na světě. Jsou lidi, kteří v té hře tráví tisíce hodin a pořád mají co hrát. U té hry se nestřílí, není tam žádné násilí, je taková kondiční. Ve virtuální realitě mají občas lidi potíže, že se jim z toho může trošku točit hlava, ale Beat Saber nic nedělá, tam stojíte, kostky na vás lítají, ale prostor kolem vás je statický, takže se vám nemůže udělat špatně.

Už několik let se vyrábějí samostatné brýle pro virtuální realitu. Nahradí jednou mobilní ­telefony?